Očima Saši Mitrofanova: Včera neděle byla

Proč uvádím tato tři místa? Protože se tam něco dělo. V Praze se připomínalo 35. výročí událostí 17. listopadu 1989. V Berlíně se sešli Putinovi odpůrci v exilu na pochodu ulicemi německého hlavního města k ruské ambasádě. Ukrajina krvácela.

Jak jsou tyto děje propojeny? Přímo.

Nejeden účastník ruského pochodu padlých emigrantů byl před třinácti lety v ulicích Moskvy. Vládla tehdy výborná nálada. Věřilo se, že odpor vůči Putinovi sdílí většina obyvatel země a že stačí, když se zaplní moskevské třídy a náměstí, a Putin ustoupí. Proto připomínal tento protest spíše veselý karneval. Na Štědrý den 2011 se sešlo 120 000 lidí.

Když Alexej Navalnyj řekl z pódia, že by je mohl zrovna teď vést na Kreml, ozval se nadšený ryk. Jenže on řekl, že je nepovede. Místo toho se protestující s pocitem dobře vykonané práce rozešli a odjeli na silvestrovskou a novoroční dovolenou do tropů. Tehdy na to měli dost peněz.

Dnes jsou mnozí včetně Navalného po smrti, další jsou v cizině a peněz nemají nazbyt, nemají ani představy o své budoucnosti. Berlínskými ulicemi pochodovalo pár tisícovek, dalším stovkám tisíc to za to nestálo.

V centru Prahy se včera slavila svoboda a demokracie. Centrum Prahy je totiž skvělé místo na přivítání Andreje Babiše slovy, která mu patří.

Ale Praha dnes je něco jako byla Moskva v roce 2011. Hlavní město je v každé zemi přirozeně magnetem pro chytřejší, aktivnější a samostatnější lidi z celého území. Národní třída 17. listopadu není obrazem Česka. Je to jen jeho lepší tvář, kterou ovšem nenávidí značná část mimopražských obyvatel se stejnou vášní jako nenáviděla zlá královna Sněhurku.

Babiš si pomáhá k moci nenávistí těchto jedinců, kterou dlouho pěstoval a živil. Bude to mít jednoduché, když si ti lidé, kteří ho včera vypískali na Národní, symbolicky řečeno, vezmou dovolenou. A pak se jim pomstí nebo, řečeno jeho slovníkem, na ně zaklekne.

Výmluvy, že se někomu nechce k volbám, protože na opačné straně od Babiše nejsou žádní rekové, neobstojí. Na Slovensku stačilo málo a už se tam veřejně zdraví: „Čest práci, soudružky a soudruzi!“ Tedy samozřejmě slovensky. U nás by to bylo v babištině.

Ukrajina by mezitím vykrvácela a barbaři by se zeměpisně přiblížili.