Článek
Prostá sekretářka v mediálním koncernu je vyslána na služební cestu do Karlových Varů. Připomněla mi naši ruskou známou, podnikatelku a majitelku cestovního servisu, která se v Praze divila, že čeština je slovanský jazyk, a byla přesvědčena, že ve Švédsku se mluví německy. Varvara z knížky se ptala známých, jaké je v Česku podnebí, jestli subtropické, nebo alpské, a společně usoudili, že alpské.
Čtenáři zmíněného příběhu se pak dozvěděli, že Karlovy Vary jsou sice pohádkově krásné, ale jsou tady i zřetelné zápory. Česká pokojská je prodejná hamounka, v bazénu hotelu Dvořák seřve Varvaru odporný Němec, že je ruská svině, a když ji chce pozvat nápadník na pivo, jdou, prosím vás, do typické místní hospody, která je německá a plná Němčourů. Jediná hodná bytost je americká majitelka kadeřnictví ve světových metropolích Michelle Monroe, která vlastní salon ve Varech a udělá Varvaře prďácký účes. Se slevou!
Napadlo mě, že poznání jiných zemí a jiných národních zvyků je řehole. Přitom by mohlo pomoci umění. Nechávám stranou díla, která dokázala otevřít lepší stránky té které společnosti. Nám teď stále běží debata o rozkolu společnosti české. Ano, o těch příkopech. Neochoty si přiznat, že příkopy existovaly vždy a že je to přirozený stav lidstva, je mnoho zvláště mezi lidmi, které vychovávali v duchu rčení Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Udělám, vzhledem k omezenému rozsahu této úvahy, omezený výběr a povím, že přinejmenším tři filmy od českých režisérů jsou (některé už velmi dlouho) vodítkem k pochopení, že v Česku, stejně jako v zemích jiných, žijí bytosti, které se od sebe dokážou lišit víc než pozemšťané od imaginárních Marťanů (nejsou míněni Paroubkovi kámoši).
Příbuznost jistých sociálních skupin nezávisle na hranicích dokládá nesmrtelný polský Rejs (1970). O rok dříve vznikl český klenot Ecce homo Homolka. Ale ještě dříve byl natočen snímek o kvintesenci té vrstvy, o které je řeč. Mám na mysli Bílou paní (1965). Ze současnosti bych k tomu přidal Vlastníky (2019) a měli bychom vynikající popis těch spoluobčanů, o kterých nedávno mluvil Otakar Foltýn (nikoli pouze těch, kteří vztáhli na sebe, že jsou svině).
A teď si představte život, ve kterém vás nemilosrdně řídí osazenstvo těchto děl. Fantazie? Kdepak. Na Slovensku už Heduš bačuje v kultuře a Maďarsko je vzorkem těchto bytostí jakbysmet.
Homolkovi jsou za humny. Ti naši se plíží k našim kormidlům.
