Článek
Kdo si pamatuje styl Vladimíra Špidly, rozhodně nečekal, že by se v knize pustil do odhalování detailů ze zákulisí. Zůstal věren svým zásadám a nechal mimo mnoho věcí z doby, kdy byl nejdříve členem užšího vedení ČSSD a posléze jejím předsedou. Veřejnosti ostatně nikdy nepověděl více, než bylo podle jeho názoru nezbytně nutné. Pro milovníky senzací tato kniha není.
Co je tedy na ní pozoruhodné? To, co je pozoruhodné na Vladimíru Špidlovi obecně. Zaujme ty, kteří rádi přemýšlejí. V tomto případě se úvaha týká role člověka v politice.
Chápu, že se leckomu může zdát takto vylíčené téma odtažité. No bože, člověk v politice. Bude kvůli tomu benzín levnější? Ne že by to nebyla častá otázka, ale o cenách benzínu vyprávějí přece jen jiné knihy.
Po přečtení knižního rozhovoru se Špidlou se rýsuje portrét muže, který se rozhodl, že půjde v politice svou cestou, protože chce naplnit cíle, které si vytyčil. Je pozoruhodné, že Špidla nenechává čtenáře na pochybách, že nemá valné mínění o kvalitách české společnosti, natož českých politiků, ale zároveň bez zábran mluví o svých často suše pragmatických postupech a svých chybách. Jinými slovy ani sebe nepovažuje za mimořádný zjev. Na jednom ale trvá: nehledě na okolnosti byl odhodlán držet svou linii a v rámci svých možností udělat všechno, co udělat dokáže.
Proto se nikdy s nikým nesblížil ani nebyl součástí různých skupin či klanů. Stálo ho to sice funkci premiéra, ale do mocensky zkorumpované ČSSD se jako šéf stejně nehodil. Byla jen otázka času, kdy ho většina strany vyštve, stejně jako to udělala později s dalším nezapadajícím předsedou, Bohuslavem Sobotkou.
„Svět neřídí nikdo, protože je příliš složitý, než aby to vůbec šlo.“ Tento Špidlův výrok přesně charakterizuje jeho vnímání světa. Své místo v něm nakonec našel. Stal se poctivým osamělým běžcem na dlouhé tratě. Jednou tu nebude a nebudou tu ani další postavy z jeho doby. Troufnu si říci, že po sobě zanechá úctyhodnější stopu než pávovití narcisové či nepotrestaní vlastizrádci.