Článek
Osobně preferuji realismus, který nemusí být v rozporu ani s optimismem. Chce to ale pohled, který je zbaven klapek, kteréžto většině lidí nasazovala rodina, škola a společnost dlouhá léta.
Snad na některou z těch klapek na očích nezapomenu. Ta základní, z níž všechno ostatní vychází, je tvrzení, že všichni lidé si jsou rovni. Pro úsporu místa uvedu báseň ruského autora Alexandra Volodina, s jejímž vyzněním souhlasím:
„Rovnosti není třeba. Je zbytečná.
Chytří, važte si toho,
že nejste rovni s hlupáky.
Poctiví, buďte hrdí na nerovnost
s darebáky.
Švestky, buďte rády za nerovnost s třešněmi.
Města by měla být různá
jako lidé.
Lidé jsou různí jako města.
Svoboda a bratrství.
Nebude žádná rovnost.
Nikdo. Nikomu. Není roven. Nikdy.“
Pro předcházení výkřikům „vole“ a nevole dodávám, že nejde o rovné volební právo, ale o situaci, kdy například – trochu to přeženu – bude vyučený krmič skotu říkat špičkovému chirurgovi, co a jak má dělat. A pro úplnou jasnost – platí to i obráceně.
Ve světě se nyní vytvořila situace, kdy moc chtějí mít a také ji ve volbách dostávají ti, pro které neplatí životní heslo Žij a nech žít, ale hujerovské Já to tady vedu.
Zároveň má značné množství těch lidí, které chce tato skupina vést podle svých představ, na očích klapky „nutnosti diskutovat“, „respektovat jiný názor“ či „semknout se ve jména národa“.
Diskutovat ale z definice nelze s domovnicí, jak rád říkal Pavel Dostál. A ničitelé či prudiči nemají jiný názor, jen rádi ničí či prudí.
Dělat cokoli ve jménu národa je totéž jako se hlásit ke kmenu, jehož členové se narodili ve čtvrtek. Obojí je náhoda, kterou jste si nevybrali ani neovlivnili. Lidé stejné krevní skupiny si leckdy lépe rozumějí napříč národními společnostmi.
Co ale udělat sám pro sebe, abych se neutrápil pocitem, že sklenice je nejen napůl plná, ale že v ní vody denně ubývá?
Hledat své lidi. Je jich hodně. Proklínané sociální sítě v tom vykonávají záslužnou práci. Navzájem se podporovat. Volit ty, kteří jsou vám nejblíže. A neztrácet humor, jinak bude život stát za starou belu.
Proto na závěr přijde vtip o optimistovi a pesimistovi: „Pesimista říká: No tohle, to už snad nemůže být horší. A optimista na to: Ale může, může!“