Článek
Tento komentář byl původně natočen pro Český rozhlas Plus.
Co ve filmu přirozeně chybělo, bylo srovnání nacistického Německa se stalinským Sovětským svazem.
Romm jistě věděl o podobném literárním pokusu Vasilije Grossmana, který pár let předtím skončil konfiskací rukopisu agenty KGB a výkřiky ideologického vládce SSSR Michaila Suslova, že Grossmanův román vyjde nejdříve za dvě stě let. Dílo Život a osud vyšlo v roce 1988, ale to už Grossman i Romm byli dávno po smrti.
V minulých dnech se objevil dvoudílný dokument Neobyčejný fašismus. Vědomě navazuje na Rommovo dílo po sedmapadesáti letech.
Před týdnem jsem v této rubrice psal o kauze televize Dožď a o tom, proč přišla o vysílací licenci v Lotyšsku. Dokument Neobyčejný fašismus ovšem vyrobila rovněž TV Dožď a v tomto případě jí a autorovi, jímž je Konstantin Goldenzweig, patří velikánský dík.
Film se od první chvíle netají záměrem přesvědčit diváka, že nacistické Německo a putinovské Rusko jsou blízcí příbuzní a že Putin je současný Hitler. Mám-li mluvit za sebe, daří se to dokonale.
Autor minutu po minutě, archivní záběr z tehdejšího Německa po čerstvém záběru z dnešního Ruska, dokládá: ano, je to tak, nacismus se znovu zrodil v Kremlu a tentokrát uchvátil Rusko. To je pro svět stejně nebezpečné, vlastně ještě nebezpečnější, než bylo hitlerovské Německo, protože vlastní jaderné zbraně.
Dokument je volně přístupný na YouTubu. Česká veřejnoprávní televize by udělala dobrou věc, kdyby získala práva na jeho odvysílání a otitulkovala by ho. Kvůli své práci cítím jistou okoralost tváří v tvář hrůzám současnosti, ale při sledování tohoto snímku mi doslova běhal mráz po celém těle.
Lidé v Česku, kteří léta neměli důvod, aby sledovali ruský vývoj, mohou být překvapeni, kde se tam vzal nacismus. Odpověď však zní, že v těchto končinách kvete již dlouho.
Hajlování během pochodů v ulicích, to nebylo to nejhorší. Už v roce 2001, den před výročím přepadení Sovětského svazu Německem, byla na moskevském festivalu Poselství k člověku bouřlivě přivítána a vyznamenána Hitlerova dvorní filmařka Leni Riefenstahlová. Bylo promítnuto její dílo vychvalující nacismus, Triumf vůle.
Filmový vědec Oleg Kovalov vzpomíná na atmosféru promítání: „Sál Domu filmu plný slušných lidí často tleskal nikoli režisérčinu mistrovství, ale… Hitlerovým řečem. ,Vůdce‘ naléhavě vyzýval k přiškrcení buržoazie, upevnění zdravé rodiny, k boji za mravnost a jednotu národa, kterou rozviklaly roky ,demokratického‘ chaosu. ,Ty jo, ten ale má pravdu,‘ neslo se sálem.“