Očima Saši Mitrofanova: Proč připomínat dějiny

Zároveň jsem se setkal i s veřejně vyjádřeným názorem, že nemá smysl se neustále vracet k událostem starým více než půlstoletí, které se stejně ve všeobecném povědomí staly spíše mýtem než skutečně poznanými fakty.

Za tímto názorem tuším rozšířený přístup, který se dá shrnout do věty: „Nic není černobílé, kdoví jak to bylo.“ Tomuto přístupu teoreticky nelze nic vytknout. Skutečně se v roce 1968 nestřetli demokraté západního stylu a komunisté, ale dvě skupiny komunistů. Opravdu nemůžeme vědět, jak by to dopadlo, kdyby se Brežněv nakonec přiklonil na stranu těch členů politbyra, kteří vpád do Československa nevítali, Dubček s Mlynářem by dostali šanci dále vést zemi podle svých představ a co by bylo dál.

Přesto si myslím, že připomínat zrovna tento dějinný okamžik je důležité.

Samotný vpád vojsk netrval dlouho. Mnohem větší vliv na další vývoj české společnosti měla následná normalizace. Téměř celá 80. léta jsem řízením osudu strávil mezi lidmi, kteří byli tehdy a jsou dnes – nebo jejich mentální či přímí potomci – oporou zřízení, které je postaveno na hochštaplerech nahoře a poslušné mase dole. Někde samozřejmě existovaly v tehdejší době nepočetné shluky disidentů, já ale byl uprostřed většiny a mohl jsem její způsoby pozorovat zblízka.

Jestliže bude dnes někdo vykládat, že většina nechtěla komunisty, protože toužila po svobodě, radil bych takovým věrozvěstům nedůvěřovat. Čím blíže byl listopad 1989, tím větší byla nespokojenost, to ano. Týkala se ovšem faktu, že není možné koupit to, co na Západě. A když KSČ padla, nějaký čas panovaly obavy, jak velký bude bič nových pánů, za které považovala tato skupina Václava Havla a spol. Když časem pochopili, že fakticky nejsou jako oni, drzé čelo se zaskvělo a hned bylo lepší než poplužní dvůr.

Ti, které mám na mysli, zavrhují meritokracii. Závidí těm, kdo dokážou více než oni. Komunisty v roli pánů tolerovali, protože ti vždycky zdůrazňovali, že jsou na jejich úrovni, jen holt měli ostřejší lokty. Navíc za komunistů mohli účinně a se státní pomocí nenávidět ty schopnější.

To všechno zaručila invaze v roce 1968. Dnešní potomci tehdejších normalizátorů vědí, že jejich úspěch a novou normalizaci jako v Maďarsku a na Slovensku opět zajistí náklonnost jejich voličů k dubisku na Východě.

Proto mě potěšil Mádlův film a slavistické choreo.