Článek
Začal bych faktem, že o žádnou revoluci nešlo. V Československu se jen vyčkávalo, jak dopadne proces, který se mezitím šířil celým tzv. sovětským blokem. Sovětský svaz zpuchřel a nový vůdce Michail Gorbačov pochopil, že má co dělat, aby ho padající kusy sovětského zřízení nepohřbily spolu s jeho reformními myšlenkami. V tu chvíli musel pustit k vodě jiné komunistické vůdce v satelitních zemích, což bylo o to jednodušší, že většinu z nich, dle pozdějších svědectví jeho spolupracovníků, osobně nesnášel.
Československo se ale i potom drželo statečně v šedé zóně a vydrželo skoro až do finiše, kdy však bylo na pěkném druhém místě od konce hned za Rumunskem. Odvážní disidenti měli svých pět minut slávy, ale dole pod jejich vítěznými balkony se shromažďovaly davy tvořené převážně těmi, kteří pochopili, že už je dovoleno nadávat na komouše, a mezi nimi byli estébáci zvonící klíči jako z filmu Kolja.
Bylo jen otázkou času, kdy se estébáci přestanou maskovat a nakonec si podřídí tvárnou masu, která pochopí, že už je zase, jako za komoušů, dovolené nenávidět schopnější a úspěšnější. K tomuto bodu dospěla situace zrovna po pětatřiceti letech.
V lednu 2019 jsem dopsal esej, který později vyšel v knize: Petr Hlaváček (ed.), Nesamozřejmý národ? Reflexe českého třicetiletí 1989–2019, Praha (Academia), 2019. Nemám radost, že se naplňuje všechno, co jsem tehdy uvedl jako nadcházející vývoj. Ani ze svého tehdejšího závěru, který je stále platný:
„Dějiny zatím neznají precedent, kdy by v konfrontaci mezi silami, které organicky potřebují pro naplnění svých cílů další rozvoj, a těmi, kteří se naopak cítí existenčně ohroženi jakýmkoli dalším pokrokem, zvítězila první skupina. Ilustrací je celé 20. století, kdy podobný konflikt skončil první světovou válkou, Říjnovou revolucí v Rusku a pak už se řešily mnohem přízemnější problémy, především jak nezničit celé lidstvo.“
Zničení lidstva je dnes znovu v nabídce Moskvy, pokud jí Západ dle jejích požadavků nevrátí to, co jí patřilo před 35 a více lety. Západ ale čím dál víc připomíná obraz Pietera Bruegela st. Slepý vede slepé.
Pieter Brueghel st.: Slepý vede slepého (1568)
Jestliže se západní společnost včetně Česka neprobere ze svého poobědového šlofíka a vzdá se bez války, za pár let budou slavit ti, kteří byli tehdy poraženi.