Článek
To je ale řeč o jedinci, který nakonec hledá východisko z nesnesitelných poměrů v tom, že odejde sám, aby netrpěl. Jenže jsou také jiné formy vypořádání se s životem, který se jedinci nevydařil. Při svém odchodu si přeje strhnout s sebou celý svět, který ho zklamal, nebo aspoň lidi, o kterých je přesvědčen, že mohli za jeho podělaný život.
Na historických zlomech vzrůstá šance takto vnucených sebevražd mnohonásobně. Na historickém zlomu momentálně jsme. Jako celé lidstvo. Kdo je naštvaný na zbytek světa, protože se v hloubi duše cítí nespokojený a méněcenný? Připomenu slova Vladimira Putina: „K čemu potřebujeme svět, když v něm nebude Rusko?“
Před pěti lety, kdy tato slova pronesl, kamufloval použití ruských jaderných zbraní, po němž by byl svět zničen, protože by v něm nebylo Rusko, podmínkou napadení své země. Jenže mezitím přišel 24. únor 2022 a Kreml nyní oficiálně šíří vysvětlení, že Rusko bylo ten den napadeno Západem. Prý prostřednictvím Ukrajiny.
Vnucená sebevražda ale nemusí nutně mít podobu jaderné apokalypsy. I Rusko by preferovalo hybridní ukončení konfliktu, které by spočívalo v tom, že Západ couvne, odevzdá Kremlu nejen bývalé sovětské republiky, ale celé území někdejší Varšavské smlouvy, a ruští boháči se budou znovu roztahovat na západních trzích i v západních městech a letoviscích.
Je něco takového možné? Ano, je. Stále přežívá iluze, že se s lidožroutem lze dohodnout, aby měl k snědku jen ty lidi, které mu Západ přenechá. Nadějí Kremlu je nové prezidentství Donalda Trumpa. V západní Evropě taky zrovna nepanuje jasné chápání, že lidožrout sice může jíst příborem, ale je to pořád krvavá bestie.
Kdo si pamatuje normalizaci pod sovětskou kontrolou, ví, jak vypadá pomalá vnucená sebevražda. Teď se v našich luzích a hájích hromadí davy nositelů podělaných životů toužící po pastýřích. Kde je poptávka, okamžitě vzniká nabídka. Každý muž má někdy nutkání, aby se poškrábal na koulích. Jen mimořádní jedinci to ale udělají u mikrofonu ve Sněmovně v délce šesti hodin. A jásot nad jejich výkony nebere v davu vyhlížejícím nepřátele konce.
Chod světa bezprostředně ovlivníme stěží. Můžeme ale s tím něco udělat doma? Ano. Zatnout zuby a volit, ne jít do hrdé vnitřní emigrace. A volit ty, kteří sice jsou celí od každodenního prachu, ale nemají v úmyslu nás strhnout s sebou do žumpy nebytí.