Očima Saši Mitrofanova: O Ignácovi, který má Čechy v úctě

„Jste z Prahy? To je ale náhoda! Chtěl jsem se do Prahy přestěhovat. Češi jsou skvělí, nenávidí muslimy a komunisty!“ Tak nás vítal, když nám ukazoval domek, který jsme si od něj na týden pronajali.

Člověk by mu nehádal 71 let. Jeho angličtina byla nadprůměrná. „Jste novinář? U nás jsou všichni novináři komunisti. Všichni, všude, v novinách, v televizi, na fakultách. Ještě víc než komunisti!“ Na dotaz, co je víc než komunista, už tak bryskně neodpověděl: „Prostě ještě horší.“

Jak během dne neustále otevíral dveře do našeho dočasného příbytku, aby nás zahrnul dalšími přívaly slov, postupně odvyprávěl, že měl fantasticky schopného a úspěšného tátu vědce, který měl bráchu excelentního podnikatele, plus další detaily rodinné anabáze. A že o nich píše knihu. Slíbil, že přijde ještě několikrát, abych mu jako psavec poradil, jak má tu knihu koncipovat. Ale nepřišel.

Jinak prý je na jednom místě v blízkosti zákaz parkování a měl sousedku, která pokaždé, když ten zákaz někdo porušil, volala na policii. „Naštěstí pak dostala amyotrofickou laterální sklerózu a už neotravuje.“ A jestli nám nebude vadit, že po předchozích hostech neuklidí, on ten binec není až tak velký, že?

Pobývali jsme na samotě u moře, které bylo vzdáleno deset metrů. Muslimy jsme neviděli. Jen pár v blízkém městě a u jedněch jsme se dobře najedli. Komunisty jsme nezahlédli jakbysmet, i když jak poznáte komunistu, když kolem něj jenom procházíte? Zato nám přivedl a doporučil osmdesátiletého pána, o kterém coby bonus sdělil, že je synem nacistky, která ke konci druhé světové války prchla z Německa do jeho země, tedy do Švédska.

Jelikož se nepředstavil, začali jsme mu mezi sebou říkat Ignác. Vyprávěl, že začátkem 80. let založil prosperující softwarovou firmu, která měla několik filiálek v cizině. Ale koncem 80. let zkrachovala. Na mé dotazy jen opakoval, že jeho produkt nebyl kompatibilní s Windows. Následoval bankrot a dodnes trvající boj se státem, který po něm chtěl a chce nedoplatky na daních. Finty, které popisoval, aby státu unikl, jsem nepochopil. Zato jasně řekl, že je chudý důchodce a že za to můžou muslimové a vláda, v níž zasedá nějaký svářeč.

Švédsko je krásné. Ale třeba se Ignác jednoho dne skutečně přestěhuje do Prahy, aby zde potkal stejně zahořklé lidi, které má v úctě, protože jako on přesně vědí, kdo může za jejich podělané životy. A že to budou často staří komunisté? Když je frustrace pravá, na odstínech nezáleží.