Očima Saši Mitrofanova: No fuj!

Zmínění zástupci, přítomni na tiskovce, námitku proti tomuto tvrzení nevznesli. A pak to teprve začalo.

Andrej Babiš vše popřel. Na jednání sice nebyl, jenže víme, čím je Babiš pro ANO. Tohle by mohla být neoficiální hymna hnutí.

Ale co se nestalo! Pražský hrad zveřejnil zápis z jednání. Podle něj „zástupci hnutí ANO nezpochybnili nutnost zvyšování věkové hranice pro odchod do důchodu, nicméně nesouhlasí s konkrétním navrženým způsobem jejího provedení (tzv. ‚nekonečný‘ princip). Preferují spíše postupný způsob se vždy stanoveným stropem na dané období“.

Karel Havlíček, který na jednání byl, se moc rozzlobil, že Hrad není hodný. „Jsem šokován, že někdo zveřejní interní zápis, který nebyl odsouhlasen druhou stranou, která byla aktérem schůzky. Ve stejné logice bychom mohli udělat naši verzi,“ prohlásil Havlíček.

Hrad ovšem zápis zveřejnit musel. „Zápis jsme chtěli zveřejnit, aby byl postup Kanceláře prezidenta republiky maximálně transparentní. Ale zveřejnit bychom ho museli tak jako tak, protože jsme tu měli několik žádostí podle zákona číslo 106 (o svobodném přístupu k informacím),“ řekl Seznam Zprávám ředitel komunikace prezidenta Vít Kolář.

Co však vyplývá z Havlíčkova postoje? To, že ANO mohlo udělat vlastní verzi, která by se lišila od hradní. A to znamená co? Že ANO je zvyklé zacházet s fakty tak, jak je to pro ně výhodné? A že prezident lže? To by si ale Babišovo hnutí opravdu trouflo hodně.

Kdyby se za každou nepravdu, která z obou stran konfliktu kdy zazněla, nakládalo na záda deset kil olova, dávno by se ANO válelo ze zlomenou páteří a prezident by stál vzpřímený. Pokud by ovšem bylo u ANO co zlomit.

Babišovci ale v zápalu boje vypustili dalekonosnou raketu, poslankyni Margitu Balaštíkovou. A ta teprve explodovala!

Takže ANO vlastně ani neslyší, co se prezentuje. Uvadá nám hnutí. Ihned se mi vybavily řádky poetické od Françoise Villona.

Na začátku to bylo s ANO takhle:

„Nebylo tenkrát mužského,

abych nemohla každého

si kolem prstu omotat,

jen vybylo-li na něho,

co ani pes by nechtěl brát.“

A teď?

„Denně se hrbím víc a více,

ruce mám bez krve a masa,

boky se třesou viklajíce,

prsa se tratí scvrkajíce,

stehna, dřív zlatý poklad můj,

jsou skvrnitá jak jaternice,

a moje zahrádka - no fuj!“