Článek
Aby to bylo co nejnázornější: vláda u nejbližších sousedů byla diametrálně jiná, když ji vedl Mikuláš Dzurinda, než ta současná v moci Roberta Fica. Slovensko za každé z těchto vlád vystupovalo jako stát zcela odlišný od toho, kterým bylo předtím. A stačily jen výsledky parlamentních voleb.
Proto tuto úvahu píšu už v dubnu, i když naše volby budou na podzim. Předem varován, lépe vyzbrojen. Rozložení sil je totiž zřejmé už dnes.
Ač žijeme obklopeni horami, je náš život ovlivněn celkovým stavem světa a především Evropy. Stav je momentálně následující: USA už nebudou garantem české bezpečnosti, dokud bude na americkém trůně vrtošivý stařík, jehož záměry nelze odhadnout. To je ten vzdálený Západ.
Pak je tady Východ, který je blíže. Tento Východ, konkrétně Rusko, cílevědomě naplňuje dlouhodobý plán rekonstrukce sovětské zóny v Evropě, která má mít západní hranici přinejmenším u Aše.
V této situaci má každý občan České republiky svobodnou volbu mezi variantami dalšího vývoje.
První varianta počítá s tím, že Česko se vrátí do ruské sféry vlivu. Jinými slovy se připojí k Maďarsku a Slovensku. Stane se tou součástí Evropy, která bude Putinovi líbat ruku dobrovolně, na základě výsledků svobodných demokratických voleb. Má-li v Evropě znovu spadnout železná opona, bylo by Česko na její východní straně se vším, co z toho vyplývá. Návrat normalizačních pořádků by byl light verzí dalšího vývoje.
Druhá varianta by předpokládala probuzení a aktivizaci demokratických sil Evropy a změnu politiky směrem od sladké rozespalosti k tvrdému zbrojení. To je totiž jediná cesta, jak zastavit rozpínavé Rusko. A bylo by to samozřejmě mnohem těžší než se nechat Ruskem dobrovolně znásilnit v očekávání, že z toho nakonec něco kápne.
Jak se to vztahuje k volbám do Sněmovny? Velmi konkrétně. První variantu svobodně zajistí spoluobčané, kteří odevzdají hlasy stranám, jež tíhnou k Rusku proti Ukrajině, kritizují české členství v EU a NATO a hlásí se k přátelství se současnými slovenskými a maďarskými vůdci.
Druhou variantu by preferovali voliči, kteří si nepřejí návrat ruské nadvlády a s tím spojenou nesvobodu pro demokraty a diktaturu průměru a podprůměru. Občas si někdo z takto naladěných spoluobčanů stěžuje, že demokratické strany, jež jsou k dispozici, neodpovídají jejich požadavkům na ideální strany s ideálními politiky.
Je to pravda, neodpovídají. Ale když prohrají, zmizí přepych volit podle uměleckého dojmu nadlouho, možná na celou generaci. Zatím není pozdě si to uvědomit.