Článek
Počet řečníků byl rozumně omezený, jejich apely se týkaly především státních úředníků, aby byli aktivnější vůči porušování zákona vrchností. Zazněla také fakta o průšvizích Andreje Babiše. Ona byla navíc docela zima, takže stručnost přišla k duhu.
Pak šel pochod na hlavní nádraží, účastníci včetně několika řádových sester drželi cedulky Demisi!. Fotodokumentace dorazila do médií a na sociální sítě. Příští úterý mají na demonstraci přijít zástupci opozičních politických stran, aby řekli, jak si to představují.
Obecně bylo to korektní vyjádření pozice tisíců lidí, které bylo občas narušeno emočními výtrysky. To když jeden z řečníků začal směrem k nepřítomnému Babišovi mluvit stejně, jako kdyby vyháněl Satana.
Babiš ale není Satan, byla by to pro něj příliš velká čest. Je něco jiného. Na Václaváku nezazněl obyčejný lidský a všem srozumitelný důvod, proč by neměl Babiš stát v čele české vlády a řídit stát jako svou firmu.
Vždyť je to hovado a hovado nemůže v kulturní zemi určovat politiku vlády, toky peněz a osudy lidí. Jestliže někdo z Babišových ctitelek a ctitelů v této chvíli nabírá dech, aby autorovi začal spílat, ať zklidní tep a uvědomí si, že Babišovi naopak vycházím vstříc. Používám totiž jeho vlastní označení své osoby zde.
Co se týče mě osobně, smekám před Babišovým citem pro přesné sebehodnocení. Na rozdíl od jiných případů, kdy lze jeho výroky na základě předchozích zkušeností vnímat jako nedůvěryhodné, v tomto případě se trefil dokonale. Stačí zhlédnout toto krátké video zachycující premiéra v procesu makání, který u něj podle jeho vlastních slov probíhá denně až 18 hodin zde.
Jenže současnou situaci neurčuje urputné hovadství. Lze ji popsat jako konfrontaci. Na jedné straně je milion chvilek, na straně druhé nejméně milion a půl Babišových voličů. Když budu parafrázovat známý výrok Babišova patrona a politického spojence, vychází mi toto: „Voliči, kteří dávají hlas hovadu, jsou sami objektivně hovady.“ Kdyby ovšem vypravovali alegorický vůz, mohl by vypadat takto: Babiš před televizí, v níž pobaveně sleduje demonstraci proti sobě. Kolem něj voliči, kteří mu povzbudivě klepou na rameno. Pak Babiš tu televizi vypíná a za jejich jásotu jde makat.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Když už lidé dokážou pravidelně chodit na náměstí, aby řekli, že Babiše nechtějí, mohli by se zamyslet i nad jinou, důležitější věcí. Babiš jednou skončí. Jeho voliči tu zůstanou.