Článek
Pro lidi, kteří netrpí touto divnou úchylkou, pokračuji. Byla to akce s názvem Festival svobody, kterou pořádala knihovna v Třinci. Nevím, jak se cítily ostatní živé knihy, v celkovém počtu devět, za sebe ale můžu říct, že mi bylo fajn.
Každá živá kniha seděla ve své vlastní místnosti, dost velké na to, aby pojala skupinku do deseti lidí. Skupina měla třicet minut na to, aby se knihy ptala na nejrůznější věci související s její odborností. Vystřídalo se několik skupin, byly věkově smíšené, účastníci kladli odlišné otázky. V mé místnosti to bylo jednou Rusko, podruhé česká politika a přišla řeč i na média a jejich práci.
Jedno ale bylo pokaždé společné. Asistentky mi musely s lítostivým a zároveň přísným výrazem ukazovat lísteček s natištěnými slovy 5 minut, což znamenalo, že musíme pomalu končit. A pokaždé se zjistilo, že by se dalo se zájmem z obou stran – knihy a čtenářů – pokračovat. Takovou intenzivní chuť ptát se, vnímat odpovědi a debatovat jsem zažil málokdy. Proto říkám, že pro mě to byl skutečně nevšední zážitek.
Ani jsem se nestihl zamyslet proč. Vysvětlení přišlo od účastníků skupin, jakmile skončil oficiální program a mohlo se mluvit volně, v hloučcích a mezi čtyřma očima. Vyzařovala z nich spokojenost, že mohou strávit tyto hodiny uvolněně. Co to znamená? Hrozně jednoduchou věc. Že nemusí být ve střehu kvůli svému všednodennímu okolí, které je plné zapšklých, přihlouplých, zlých a agresivních projevů, ať už vede jejich nositele k tomuto chování cokoliv.
Severní Morava a severní Čechy, vzhledem k dobře známým historickým okolnostem, jsou kraje, kde se lidé, kteří chtějí stát na vlastních nohou, nezhroutí při prvním pádu, ale budou se snažit zvednout a jít, někdy se cítí jako partyzáni na okupovaném území. Pravděpodobně i proto byly sobotní odpoledne a večer plné kladných emocí. Tito lidé byli vzácně mezi svými. Já byl rovněž mezi svými. Velké díky vedení, zaměstnancům a dobrovolníkům z Knihovny Třinec.