Článek
Nám se to povedlo. Přitom skoro na poslední chvíli, protože letos v listopadu má tato oáza starých časů zmizet. Bylo to ve finském Tampere, kde je stále otevřeno Leninovo muzeum.
Leninovo muzeum ve finském Tampere
Je to natolik anachronická instituce, že ji nakonec uzavřou a udělají muzeum jiné. Místní prý nechtějí zůstat rukojmími minulosti. Je to správné, ale zároveň svým způsobem škoda, protože duch této expozice, jejíž základ vznikl v dobách finsko-sovětského přátelství, má rozhodně co říci k dnešku. Dvě zlověstné figuríny, jejichž lidští nositelé se poprvé setkali právě v těch prostorách, kde dnes sídlí muzeum, mohou mít z jistých tendencí dnešního vývoje záhrobní radost.
Figuríny Lenina a Stalina v muzeu
Jádro muzea totiž tvoří vyprávění o tom, že SSSR byl sice despotický stát, který utlačoval, zavíral a vraždil své lidi, kteří s tehdejším systémem nesouhlasili, ale že Finsko z privilegovaného postavení obchodního partnera vůči tomuto státu těžilo a mělo se jako prase v žitě. Dokonce i řadoví Finové, jak se uvádí v popiscích pod dobovými exponáty, si mohli snadno přivydělat, když do blízkého Leningradu dovezli a pak prodali pod rukou džíny a jiné „zápaďácké“ zboží.
Ba ani bratři Estonci se údajně neměli pod sovětskou nadvládou tak zle, což je doloženo záběry z dobových estrád v estonské televizi a na tehdejší poměry pěkně zařízeným obývákem řadového Estonce. Zmínky o tom, že Finsko nesmělo mít zahraniční politiku nezávislou na SSSR ani že dlouholetý prezident země spolupracoval s KGB, jsem v muzeu nenašel. Zato velký portrét Leonida Brežněva ano.
Možná si někdo ještě vzpomene, že v Česku byl prezident Miloš Zeman, který radil napadené Ukrajině, aby se vůči Rusku podrobila finlandizaci. V Leninově muzeu v Tampere jsem se přesvědčil, jak to vypadá. V Česku se tomu říká mít klid na práci. Břicho je poměrně plné, na zbytku doma ani ve světě přece nezáleží. Taváryšč Stálin je sice pro většinu pasé, ale súdruh Babiš? Je v Ječný.