Očima Saši Mitrofanova: Kacířství nesnesitelné prostoty

Napsal mi nadšený čtenář, že se konečně zveřejnila pravda. Spočívá podle něj v tom, že v Sýrii nejsou žádní hodní hoši. A že to tak být musí, protože to napsal britský Independent.

Pravda v tom samozřejmě je. Také si jí všímám už pár pátků, když sleduji vyjádření člověka, který za listem Independent stojí. Jeho tón se změnil. Míval pověst rebela v mezích zákona, dokonce spoluvlastnil jeden z mála, ne-li jediný opoziční list. Nyní je loajální vůči státu, jemuž dlouhá léta sloužil jako špión na výzvědných misích pod krytím a v další fázi chtěl chod tohoto státu ovlivňovat coby jeden z oligarchů.

Jeho kolega z původního oboru, t. č. prezident Ruské federace, nedávno řekl, že kdo jednou pracoval v jejich společné alma mater, zůstane v ní duchem navždy.

Alexandr Lebeděv, muž za listem Independent, který v roce 2010 koupil a který nyní formálně vlastní jeho syn Jevgenij, by mohl posloužit jako ilustrace slov Vladimira Putina. A ta pravda, která tolik potěšila pana čtenáře, je taková, že média musí být, jak řekl ministr obrany Sergej Šojgu, zbraní ve válce, kterou vede ruský stát.

Básnickou řeč Borise Pasternaka mi není dáno pochopit, ale jednotlivé řádky přece jen nosím v hlavě. Léta mě zajímalo, co chtěl básník říci proslulým „Nelze ke konci nepropadnout jako kacířství neslýchané prostotě“.

Jak se pomalu blíží konec, rozumím tomu lépe. Prostota někdy vzniká, když má člověk dostatek informací o dění a zná aktéry i prostředí, v němž se pohybují. Najednou mizí mlha komplikovanosti a většina jevů dříve nepochopitelných vypadá jako záhada, která za toto označení ani nestojí.

A jestlipak je tato prostota neslýchaná? Podle dlouholetých pozorování je pro mnohé nesnesitelná. Trhá jejich bubliny a ruší jejich kruhy. Obrázek po odstranění nánosů totiž nevypadá jako dílo geniálního malíře, ale spíše jako tvůrčí výkon lidoopa. Lidsky proto lze pochopit až agresivní nepřijetí podložených vysvětlení, kdo že to momentálně stojí v čele českého státu nebo jaký cíl má oligarcha, který vstoupil do politiky a upevňuje své pozice mimo jiné za cenu nadbíhání xenofobům.

Prostotu tohoto druhu odpůrci napadají jako povýšenost nebo zavrhování jiných postojů. Jenže i tady platí, že i nepříliš důkladné oškrábání povrchu, za kterým se skrývají některé názory, obnažuje prostinký základ ukazující, kdo jaké hodnoty vyznává. Nemluvím samozřejmě o případě, který žijící ruský klasik Michail Žvaněckij popsal aforismem: „Hádáš-li se s idiotem, je tu velká pravděpodobnost, že on dělá totéž.“

Život je vlastně prostý, ač bývá nesnesitelný.