Článek
Po procházce jsme si povídali s jednou z účastnic, paní P. Je moje vrstevnice. Oba jsme, jak jsem pochopil, byli vychováváni k přesvědčení, že všichni lidé kolem nás jsou přinejmenším stejně dobří jako my, nejsou-li lepší. Oba jsme časem přišli na to, že jde o holý nesmysl. Já dřív, paní P., podle toho, co vyprávěla, teprve nedávno.
Podělila se o své nechápání, proč ji známí nepodpořili v jejím odhodlání pomoci Ukrajině, ba naopak ji ocejchovali jako „militaristku“, když jim řekla, že poslala peníze na zbraně pro zemi válčící proti barbarům z Ruska. Paní P. se ale vzdávat nehodlá a bude bojovat dál. Jen pak mezi námi zaznělo, že nás neobklopují pouze lidé, kteří s námi sdílejí stejné hodnoty, ale také značné množství odlišných bytostí.
V Česku je loví politici jistého druhu, v parlamentu jde o Andreje Babiše a Tomia Okamuru. V jiných zemích rozhazují sítě jiní borci, jejichž jména známe: Le Penová, Trump, Orbán a další. U nás ještě nedávno hořel pro tento druh lovu Miloš Zeman, ale teď už naštěstí jen čoudí.
Tito voliči chtějí „své jistoty“. Chtěl by je ostatně kdekdo. Jen se jedni snaží dosáhnout těchto jistot vlastním úsilím, a jiní je zas hodlají mít na něčí úkor. Fundamentální je touha „to vzít těm boháčům“, pak je tu zášť vůči „těm moc chytrým“, následuje hrdost na to, že se jeden někde narodil (ne vlastní vůlí, a je to také zpravidla jediné, čím se může pochlubit). Momentálně u nás frčí obviňování Ukrajinců, v nichž tato skupina spatřila viníky svých podělaných životů.
Zároveň jsou tito Češi mentálními příbuznými Rusů, kteří podporují Putinovu válku na Ukrajině a chtějí Ukrajince vymýtit, jako kdyby nikdy neexistovali. Tady je pěkná ilustrace, co je to zač.
Krátkozrakost těchto českých voličů spočívá v nepochopení, že když bude mít Ukrajina málo zbraní, o jistoty nakonec přijdou oni. Možná by to některým došlo až ve chvíli, kdy by jim zabili tříměsíční vnučku, jak se to stalo o pravoslavných Velikonocích v Oděse. Ruští nacisté zabíjejí spolehlivě. Ale bylo by už pozdě.