Článek
Už dlouho potkávám na síti i osobně lidi, kterých si můžu vážit pro jejich chytrost i charakter, a slyším od nich v podstatě totéž: „Není přece možné, aby tak obrovská část populace neměla v hlavě mozek! Co s tím?“ Otázky jsou doprovázeny špatnou náladou, někdy na hraně deprese.
Všechno je prostě jinak, než těmto dobrým lidem a nejen jim vštěpovali doma a ve škole.
Je těch kdysi platných, dnes zemřelých pravd celý hřbitov. „Lidem musíš jen pořádně a s pochopením vysvětlit, že fakta jsou jiná, a pochopí, že se mýlí.“ Houby s octem. Nepochopí, protože buď toho nejsou vinou matky přírody schopni, anebo to chápat nechtějí, protože vás potřebují zničit.
„Lidi jsou v jádru hodní.“ Asi jako paní zelinářová Dobiášová. „V rodině se vždycky domluvíme.“ Je doba, která rodiny rozsekává vejpůl. „Čech s Čechem a Slovan se Slovanem se musí dohodnout.“ Totéž jako v předchozím případě. „Neexistuje situace, ve které nejde řešit spory jednáním.“ Existuje, stačí kouknout na Východ a spatřit Rusko.
„Bude už jen mír, dost bylo válek.“ Zapomněli jste se zeptat Putina, holoubci. „Nesmíme zbrojit, musí být líp.“ Líp bude možná až poté, co budeme tak ozbrojeni, že si agresor netroufne. „Putin nikdy nenapadne NATO, není blázen.“ Zaprvé blázen svým způsobem je. Zadruhé nemusí NATO napadat vojensky. Stačí ho rozložit zevnitř pomocí místních. Maďarská a slovenská etapa speciální operace je završena, chystá se přes chcimíry a fašisty etapa česká.
„Nic není černobílé.“ Není. Ale jsou momenty, kdy nebýt na jedné či druhé straně je jako být mezi půlkami zadku. To je zrovna teď. „To je nesmysl, že by nám něco hrozilo.“ Než nositelé tohoto názoru pochopí, co nám opravdu hrozilo, už mohou být v područí nositelů této hrozby, kteří považují slušnost za slabost ve světě, v němž uznávají jen násilí.
Co tedy dělat s tímto hřbitovem vštěpovaných pravd? Lze na něj samozřejmě chodit a usedavě plakat, ale byl by to pláč na nesprávném hrobě. Cesta z deprese podle mě spočívá v přijetí signálu z okolí, který hlásá: „Všechno je jinak.“
Pak už zbývá najít své místo a odhadnout své možnosti v takto fungujícím světě a řídit se zásadou Václava Havla: „Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu, jak to dopadne.“