Článek
I na veřejný pláč došlo. Brečelo se nad vizí světa jako party v jádru hodných lidiček a také nad krachem skálopevného přesvědčení, že Evropa už takovým edenem, v němž by se každý měl cítit zcela spokojen a vážit si spokojenosti jiných, rozhodně je.
Když propadne tzv. elita růžovému snění, musí jednou přijít náraz. Tentokrát v podobě Trumpova viceprezidenta, který, jako celá nová americká administrativa, připomněl, že lidská bytost v sobě vždycky má chlupatou opici. To není můj výraz. Použil ho jeden z nejmoudřejších lidí 20. a 21. století Boris Strugackij:
„Chlupatá opice, která sedí v nás, vždy bude mít sklony k vraždění, krádežím, smilstvu… Ta naše opičí uchvácenost drobnostmi, ty záchvaty opičí nenávisti vůči cizákům a čistě opičí zvyk podlehnout sice jen jednomu vůdci, ale zato vždycky… S neschopností přemýšlet, s neochotou přemýšlet, s neukojitelnou potřebou víry místo přemýšlení.“
Chlupáči všech zemí se nyní snaží spojit se. Evropě coby svobodné a samostatné entitě z toho nekoukají žádná pozitiva či sociální jistoty. V tomto chlupatém světě jí bude určeno postavení skanzenu, ve kterém bude možná dovoleno původním Evropanům plnit úlohu shrbených lokajů. Tady je ukázka z již fungující přípravky dobrovolného služebnictva.
Tady se rozhodují důležité věci. Tady se řeší ukončení války, zastavení zabíjení. Evropa v čele s paní Ursulou je mimo. Je to smutné, ale je to fakt. pic.twitter.com/vn39IKQbXZ
— Radek Vondráček (@vondraczech) February 18, 2025
Francouzský prezident svolal do Paříže schůzku vyvedených z míry a ihned se ukázalo, že německý kancléř není s to dát z ruky svůj oblíbený nástroj praktické politiky, kterým je sčot. Když během pařížské schůzky přehazoval kuličky tam a zpátky, pořád mu vycházelo, že situace sice není nadmíru výtečná, ale že koudel u zadku nehoří. A že ho debaty o evropských vojácích pomáhajících Ukrajině iritují.
Stará Evropa, při vší úctě, se ne a ne zbavit dědečkovské dobromyslnosti vůči barbarům ze všech azimutů. Nyní potřebuje lídry, ale hledá je zase mezi politiky s dědečkovskou mentalitou. Jistěže země, které vedou, mají zásluhy a ty zásluhy z minulosti jsou velké. Ale jsou též naivní tváří v tvář barbarům, které lídři se starou mentalitou chtěli uklidnit nekonečnými telefonáty.
Logické by bylo v takové situaci využít naplno kapacitu dvou lídrů ze zemí, které mají s barbary zkušenost. Donald Tusk je politická osobnost přesahující hranice Polska. Byl předsedou Evropské rady. Petr Pavel je politická osobnost přesahující hranice Česka. Byl šéfem vojenského výboru NATO.
Oba jsou ve svých zemích zuřivě nenáviděni lokajskou přípravkou. Toto je však nejlepší doporučení. Tedy chce-li Evropa zůstat svobodná.