Článek
Jestli je něco jistého třicet let po Listopadu, tak je to jistota, že staré poučky neplatí. Je třeba vždy respektovat stáří jako věk moudrosti? Koukněte na prezidenta. Nebo na ty jeho podporovatele a podporovatele Andreje Babiše, kteří mají vyšší věk a spokojí se s tím, že jeden jim zvýší důchody a jinak chce mít zemi jako vlastní firmu a druhý jim říká, kdo je nepřítel, kterého je třeba zlikvidovat.
Neplatí poučka, že většina má pravdu. Příliš často se většina, zdaleka nejen v Česku, proměnila ve stádo podřízené vůdci. Zesměšnil se i tolik vzývaný selský rozum, který se zpravidla projevuje jako obyčejné sobectví, servilita vůči mocným a kašlání na ty, kteří nepatří do smečky.
Zmizela také víra v to, že demokratický systém nemůže vyprodukovat absolutně nevhodnou osobu, která bude schopna rozložit vše, na co sáhne, dokonce v zemi, kterou generace považovaly za pilíř svobodného světa. Stačí krátké sledování pohybů Donalda Trumpa, zvláště v posledních dnech.
Dalo by se pokračovat. Jednu zkrachovalou poučku ale je třeba zmínit zvlášť, protože patřila k zásadnímu vybavení společnosti. Realita popřela platnost tvrzení, že lidi nejvíce sjednocuje stejná národnost, sociální příslušnost či úroveň vzdělání. Dělicí čára běží jinde. Jedna její podoba je vyjádřena zde.
Mohlo by se to říci i jinak. Na jedné straně stojí lidé, kteří si ze všeho nejvíce váží svobody. Někdy i za cenu jistot, o které ve svobodě mohou přijít. Na straně druhé jsou ti, kteří bez jistot nedokážou existovat. A kvůli nim jsou ochotni vzdát se svobody. Své i ostatních, kteří o to vůbec nestojí. Neznamená to, že jedni jsou andělé a druzí čerti. Důležité je, jak se shromažďují a co šíří.
Shromažďují se vlastně jen jedni. Nechají se vést Trumpem, Putinem, Zemanem, Babišem, Orbánem, Kaczyńským, Lukašenkem a dalšími. Mají vůdce, jejichž program je obvykle dvousložkový: rozdávat svým ze státního a chtít po nich na oplátku, aby nenáviděli jejich politické a osobní protivníky. Ale druhá strana organizovaná není. Lev Tolstoj sice velmi dávno napsal: „Spojí-li se nemravní lidé tak, že vytvoří sílu, musí dobří lidé udělat totéž. Jak je to prosté.“ Ale ukázalo se, že ani tato poučka neplatí.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Doba, která zničila jistotu pouček, žádá po těch, kteří se nehodlají poddat útočícím zastáncům stád, značnou tvrdohlavost. Už nebudou moci zmizet v soukromí nebo v odbornosti, pokud chtějí uhájit své hodnoty. Budou muset přemýšlet, jak na to. Příklad čerstvě přišel z politiky zde. A z akademické sféry zde.