Očima Saši Mitrofanova: Čtyři hodiny s hosty z fronty

Čtyři hodiny jsme v úterý strávili s deseti mladými novinářkami a novináři z ukrajinské nezávislé televize Hromadske. Na zahájení jejich třítýdenní stáže v Česku, kterou organizuje Nezávislé sociálně ekologické hnutí – NESEHNUTÍ, jsem měl mít přednášku a workshop k tématu politický komentář. Plán byl naplněn, ale neomezili jsme se na přísně rozdělené role přednášejícího a posluchačů.

Bylo hodně zajímavé konfrontovat názory s ženami a muži dvakrát mladšími než lektor, kteří si jen na chvíli odskočili ze země, která je v těžké situaci bez jasných vyhlídek na to, že bude lépe. Bariér ale bylo mnohem méně než v leckteré domácí diskusi.

Nemíním tím bariéry jazykové: všichni mluví anglicky a samozřejmě střídají ukrajinštinu s ruštinou, jak je to v jejich zemi běžné. Ani věkovou, protože ve chvíli, kdy pocítili, že jde o otevřený přístup, přestali brát ohled na generační rozdíly. Scházela ovšem ta hlavní, v našem prostředí často nepřekonatelná překážka pro vzájemné porozumění.

Nebylo třeba ani na jedné ze stran dialogu dokazovat nebo se přesvědčovat, že máme společného nepřítele. Jim zabíjí lidi fyzicky, u nás rozkládá lidské vědomí a duše. To ti mladí lidé ovšem nevěděli. Přijeli do Česka ze své fronty jako do vyspělého kusu svobodné a demokratické Evropy, která bez jakýchkoli pochybností ví, co je zač jejich východní soused, toho času agresor.

Když jsme si popovídali o tom, co se děje v naší společnosti, vzešla z toho reakce jedné novinářky (představte si, když ne vytřeštěné, tak silně rozšířené oči): „Ale Češi jsou přece milí, dobrosrdeční, přátelští lidé! Jako Švejk! Jako Čapkovy postavičky! Všichni si to u nás myslí!“

A po vyprávění o mých zkušenostech z ulice či samoobsluhy, kdy spoluobčané volali po ochraně bratrského slovanského Ruska před fašistickou Ukrajinou, bych si přál oči těchto mladých lidí vůbec nevidět.

Zajímali se dychtivě o to, co dělá naše občanská společnost a jak se k situaci staví generace jejich vrstevníků. Občanská společnost zastoupená dvěma mladými ženami z NESEHNUTÍ se hrdě, ale unaveně usmívala. A já jsem vyprávěl, že dokážou hodně na to, že jsou mimo státní struktury, jenže směr pohybu země ovlivnit neumí.

České vrstevníky těchto mladých Ukrajinek a Ukrajinců často slyším říkat, že už se probrali z euforických představ o společnosti, v níž žijí. Ale nejrozšířenější závěr, který si z toho udělali, zní: „Tady v tom  (necitovatelné) nezůstanu, emigruji.“ To byla další rána pro hosty, kteří dělají všechno pro to, aby se v jejich zemi dalo svobodně žít.

Tyto čtyři hodiny mě nabily na mnoho dnů.