Článek
Vypráví příběh nedávno zesnulého muže, který byl jedním z osmi občanů SSSR, kteří 25. srpna 1968 vyšli s protestem na Rudé náměstí, aby ukázali světu, že v této zemi žijí také lidé, kteří se stydí za invazi do Československa.
Dokument je natočen tak, že publikum nemá chvíli na vydechnutí. Odpovídá to peripetiím Fajnbergova dlouhého života (1931 až 2023), nejvíc fascinující ale není připomenutí jeho boje nejdříve se sovětskou mocí jako celkem, pak se sovětskou zločinnou psychiatrií, a nakonec boje proti všemu, co v nejbližším světě pokládal za křivárnu (včetně českého takyprezidenta Miloše Zemana, což v dokumentu chybí, ale lidé, kteří Viktora znali, si to dobře pamatují).
Viktor Fajnberg od malička šel proti pohodlným výmluvám a doslova se rval za brutální pravdu. Byl to unikátní člověk a nemyslím si, že by se mu někdo v Česku, po odchodu Petra Uhla, mohl podobat.
Smím-li být trochu osobní, na mě při několika setkáních v Praze zapůsobil Viktor jako nedostižný příklad pohrdání „veřejným míněním“, které se stejně většinou skládá z výkřiků mentálně líných či vyčůraných spoluobčanů. Samozřejmě má taková životní filozofie smysl jen v případě, že si je člověk jistý svou pravdou.
Hledám to u sebe a jde to občas ztuha, ale připomínám si Viktora a pak to jde líp. Hledám to u přátel a taky u politiků, jak jinak. Z tohoto hledání vzešel paradoxní závěr. U nás momentálně říkají pravdu buď ti, kteří si od politiky načas vzali přestávku (jako Miroslav Kalousek), anebo vysoce postavení vojáci. Či bývalí vojáci jako prezident Petr Pavel.
Pavel nedávno řekl, že jako hlava státu musí být nyní obezřetnější ve svých výrocích, ale vojáky vyzval: „Od vás se očekává, že budete brutálně pravdiví. Takže já bych vás chtěl podpořit v tom, abyste svá hodnocení situace neformulovali podle toho, jak budou politickou úrovní přijímána, ale podle toho, jak situace vyžaduje.“
Brutální pravdu dříve, než zazněla tato výzva, začali říkat lidem jak náčelník Generálního štábu gen. Karel Řehka, tak plk. Otakar Foltýn z Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Tato pravda se týká výbušné situace v Evropě a ve světě. Je to samozřejmě nepopulární artikl.
Jenže není možné, aby se všichni kochali klidem na práci, který ve skutečnosti neexistuje. Činné politiky nevyzývám, aby byli stejně brutálně pravdiví jako vojáci. Je to marné. Většina voličů chce být klamána a politici jsou na nich závislí.