Článek
Slovo soud dávám do uvozovek schválně. Proběhl totiž mimozákonně přímo na policejní stanici, kde mají Jagodu na zdi. Navalného advokátka byla o jednání informována ve 12.29 hodin, jednání začalo ve 12.30. Rozsudek pak neodpovídal žádnému paragrafu v ruských zákonech.
Svévole Vladimira Putina, který celý tento nestoudný cirkus řídí jako každou důležitou událost v zemi, vyvolala ve světě prudkou odmítavou reakci. V Česku se jako první ozval ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček: „Zadržení Navalného je politicky motivováno. Byl zatčen za své názory, nikoli za to, co je mu formálně kladeno za vinu. Ruský režim tím porušuje mezinárodní smlouvy o lidských právech. Budu chtít, abychom se tomu věnovali na nejbližším unijním jednání rady ministrů zahraničí (FAC). Navalnyj má mou podporu. Navrhnu diskuzi o možných sankcích.“
Posléze se přidal premiér Andrej Babiš: „Zatčení Alexeje Navalného jen potvrzuje pocit posledních let, že se Rusko vzdaluje od společenství demokratických států. Budu řešit, co v tomto případě můžeme dělat na úrovni EU.“ To je velmi důležitá reakce, která nesmí zapadnout. Premiér si tak dal šanci zachovat se v souladu s tímto prohlášením ve věci přiklepnutí dostavby jaderné elektrárny Dukovany.
Země, která se vzdaluje od společenství demokratických států, přece nesmí dostat do ruky z rozhodnutí vlády jedné z demokratických zemí ovladač bezpečnosti této země. Kdyby měl Babiš alespoň miliontinu té odvahy, kterou prokázal Navalnyj, řekl by zřetelně nahlas: Rusko z této soutěže vlastnoručně škrtám!
Jenže Babiš je Babiš, odvahy je v něm jako sněhu o současných Vánocích. Visí nad ním shrbená postava prezidenta Miloše Zemana. Ten se do chvíle, kdy píšu tento článek, k chování ruského státu v kauze Navalnyj vůbec nevyjádřil. Možná upadl do zimního spánku. Ale proč by tento postup zavrhoval, když je pro něj Jagoda inspirací pro výrok o „novinářích, které je třeba likvidovat“, a Stalin úctyhodným příkladem kádrové práce (na videu od 2:38 min.)?
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
V Česku není zuřivějšího stoupence předání bezpečnosti českého státu prostřednictvím Dukovan do rukou režimu, který se teď znovu ukazuje jako zločinný, než Zeman. Každý samozřejmě může prodat duši ďáblovi, ale prodávat přitom bezpečnost vlastní země stejné bytosti, to už je příliš.