Článek
Úmluva o zákazu kazetové munice byla podepsána v Dublinu v květnu 2008 a pro signatáře je závazná – nesmějí ji nasazovat, vyvíjet, vyrábět, skladovat a přesouvat. Signatářů úmluvy je 108, což je více než polovina členských zemí OSN, jenomže mezi nimi nejsou s výjimkou zemí EU velké vojenské mocnosti, ať už globální, nebo regionální, jako Čína, Indie, Pákistán, Brazílie, Argentina nebo většina severoafrických a blízkovýchodních zemí včetně Turecka.
V daném případě je klíčové, že ji nepodepsaly Spojené státy, Ukrajina a Rusko. I když se to nemusí mnohým líbit, předání kazetové munice z USA na Ukrajinu je právně v pořádku a první by měla mlčet Moskva, která tuto munici ve válce nasazuje, stejně jako Ukrajina, která se tím tak moc nechlubí.
Kazetová munice má špatnou pověst, protože jeden kazetový granát ráže 155 mm M864 se 72 kusy submunice může střepinami zasáhnout území o rozloze několika tisíců metrů čtverečních (každý granát asi deset metrů čtverečních). To je mnohonásobně větší plocha, než jakou zasáhne jeden tříštivotrhavý granát ráže 155. Kazetová hlavice neřízených raket M26 pro raketomety HIMARS nese podle verze 518 až 644 granátů M77. Ne náhodou jí Iráčané přezdívali ocelový déšť.
Je to záměr, protože kazetová munice je určená k likvidaci živé síly nepřítele (což je eufemismus pro zabíjení nepřátelských vojáků) a k ničení lehce pancéřované nebo nepancéřové techniky. Původně byly určena k ničení zaparkovaných letadel. Zabíjí však většina zbraní, i když to není u všech vyjádřeno tak implicitně. Zabíjejí kulky do automatů Kalašnikov, zabíjejí protitankové řízené střely. U těch druhých to sice podle názvu vypadá, že jsou určené k ničení obrněné techniky, ale při zásahu tanku obvykle zahyne i jeho posádka.
Nasazení kazetové munice na Ukrajině má smysl, protože ruské velení opakovaně používalo taktiky nasazení lidských vln. Právě proti nim se tato munice hodí. Zní to cynicky a hnusně, ale válka je hnusná. A nejpozději od nástupu průmyslové revoluce je jednodušší nahradit zničenou techniku než vojáky. Tank se vyrobí rychleji, než doroste nová generace branců, čemuž se podřizuje technika.
Problémem kazetové munice není to, že likviduje plošně vojáky, ale to, že z desítek či stovek kusů submunice část nevybuchne. A tyto nevybuchlé granáty jsou nebezpečné i mnoho let po válce. Proto se od ní snaží ustupovat i Spojené státy.
Prezident Joe Biden svým rozhodnutím obešel americký zákon zakazující výrobu, použití nebo transfer kazetové munice s vyšším než jednoprocentním selháním. U munice dodávané na Ukrajinu je podle tvrzení amerického ministerstva obrany selhání na úrovni 2,35 procenta, podle některých zdrojů je však u některých typů i více než desetiprocentní.
Samotného principu zasypání vojáků ocelovým deštěm se ale USA nevzdaly. Hlavice M30A1 pro rakety vypalované z himarsů už nerozptylují nad cílovým prostorem stovky granátů, ale tisíce wolframových kuliček. Efekt je stejný, jen nejsou ohroženi civilisté, kteří by roky po válce narazili na nevybuchlý granát.
Vzhledem k tomu, že Rusko denně vypalovalo na Ukrajinu až 50 000 dělostřeleckých granátů, z nichž mnohé selhaly kvůli stáří, a raketami také zaminovává rozsáhlé oblasti, submunice z kazetových bomb už výrazný zlom nepředstavuje. Miny a nevybuchlé granáty se beztak budou likvidovat desetiletí.
Něco jiného je ovšem použít tuto munici proti civilistům a rezidenčním čtvrtím, což dělalo Rusko už v prvních měsících války. To už je válečný zločin, ale ne kvůli tomu, že jde o kazetovou munici. Důvod je jiný – proti civilistům a civilisty obývaným čtvrtím se nesmí používat neřízená, nenaváděná munice, tedy ani rakety z raketometů Grad, jimiž Rusové v prvních týdnech bezostyšně ostřelovali Charkov a další ukrajinská města.
Samo nasazení kazetové munice není v případě Ukrajiny žádným porušením mezinárodního práva. Úmluvy, jako je ta týkající se kazetové munice, jsou vymahatelné, jen když jsou přijaty naprostou většinou zemí. Například v případě chemických zbraní.
To neznamená, že by tyto úmluvy neměly smysl, je důležité upozorňovat na nebezpečnost těchto zbraní a snažit se omezit jejich použití. Dokud ovšem bude platit, že se zbraně včetně tanků vyrobí rychleji, než se vycvičí kvalitní vojáci a doroste nová generace branců, bude prioritou likvidace živé síly nepřítele, což neznamená nutně vojáky pozabíjet. Stačí je vážně zranit, protože řada zraněných se na frontu už nevrací.
Nelze taky pominout, že války provázejí lidstvo po celou dobu jeho existence, což souvisí s agresivitou, jež je nutná pro přežití. Lidé se zabíjeli s velkou účinností ještě před vynálezem střelných zbraní, a když se před pár lety střetli indičtí a čínští vojáci v Ladáku, kde se obě strany dohodly, že nebudou používat střelné zbraně, tak na sebe házeli kameny a řezali se železnými a bambusovými tyčemi, které v sobě měly zatlučené ocelové hřeby.
Zbraně samy o sobě nejsou problémem, nejde-li o zbraně hromadného ničení zabíjející plošně a zamořující rozsáhlá území plynem, nemocemi nebo radioaktivitou. Problémem je lidská agresivita, které je nutné se bránit, a to nejde nenásilnou cestou. Neřešme kazetovou munici, ale ruskou i jiné agrese. Je samozřejmě dobré omezovat arzenály jakýchkoli zbraní, ale musejí to dělat všechny strany, což znamená, že se na tom musí shodnout naprostá většina zemí. Jinak se ty omezující země stanou kořistí těch druhých.
V Rusku ne, ve městech ne. Ukrajina stanovila pět zásad použití smrtící kazetové munice
