Článek
Nyní pro něj nadešel čas jednat, ale také vypít hořký pohár vlastní odpovědnosti. Slíbené a odkládané referendum bude muset uspořádat. Anebo alespoň to musí vypadat, že k němu směřuje. Je si však vědom skutečnosti, že vystoupení z Evropské unie není výhodné pro něj ani pro jeho zemi.
V první řadě by Velká Británie ztratila vliv na chod samotné Evropské unie. A je přece jen lepší být uvnitř a moci chod věcí a politiky ovlivnit než venku. Británie také profituje ze svého členství i z hlediska obchodu. Dobrá polovina jejího exportu směřuje do zemí EU. Je také součástí dohod, které mají s Evropskou unií uzavřeny jiné státy, včetně zámořských. Ty jsou však uzavřeny s EU, nikoliv s Británií. Lze tedy očekávat, že v případě samostatného vyjednávání by šedesátimiliónová ostrovní země vyjednala horší podmínky než v rámci jednotného bloku půl miliardy sjednocených Evropanů.
Další hrozbou je odchod zahraničních bank z londýnské City, centra bankovnictví. Německá Deutsche Bank už naznačila, že by přesunula své operace zpět do zemí Unie. Další, především neunijní bankovní instituce by pak mohly uvažovat o přesunu svých filiálek také. Z jednoduchého důvodu, že Londýn by již nebyl místem pro operace v rámci Evropské unie.
Kromě výše zmíněného stojí za zmínku poškození zahraničněpolitického postavení Velké Británie. Kdysi byla velmocí, nyní již je však za zenitem své největší slávy. Proto i jednotný hlas velkého celku hraje do karet jejího dalšího významu a vlivu.
Výše zmíněné jsou důvody, proč se referendum má konat až v nejzazším možném termínu, tedy v roce 2017. Jako by Cameron doufal, že zasáhne spásná síla shůry a nepříjemného politického úkolu ho zbaví. Je si totiž všech rizik vědom. Přesto hraje vabank v zájmu vlastního politického přežití a snaží se, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
Proto představil své čtyři body požadavků. Z nich dva konfliktní, dva nikoliv. Na omezení volného pohybu občanů Unie mu stěží kdokoliv kývne. Obzvláště ne země střední a východní Evropy. Na volání po omezování integrace v době potřeby jednoty pod tlakem krizí vevnitř i vně Unie také stěží. Takže vycházejí pouze dva méně konfliktní požadavky. Omezení sociálních dávek pro ty, kdo přicházejí do Velké Británie z EU, je v jeho moci, aniž by musel jednat se zbytkem Evropy. A na záruky pro nečleny eurozóny, že budou vyslyšeni ostatními, mu také mohou všichni kývnout.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Cameron hraje vabank. Riskuje však, že ostatním dojde s Brity trpělivost. V kuloárech se proslýchá, že všichni mají zájem Británii udržet, ne však za každou cenu. Bez ní by totiž nejen vzrostl význam dalších velkých států, ale také by se snadněji sjednocovalo. Přesto, pokud vůbec bude referendum, bude to o předjednaném bezbolestném ústupku. Chytrá horákyně Cameron totiž ve svém projevu k požadavkům řekl: „Členství v Evropské unii je národním zájmem Velké Británie.“