Článek
V řadě komentářů se hovoří jen o dvou možnostech zacházení s Ukrajinou. Jednou možností je, nechat ji ve vlivové sféře Ruska. A druhou, tak míní alespoň několik autorů, je nabídka členství v EU. To ovšem není a nemůže být vše. V podstatě neexistuje povědomí o tom, že EU již dlouho pěstuje partnerské vztahy, které mohou sousední zemi přiblížit, ale současně Unii umožňují vyhnout se jednání o členství. Tzv. východní partnerství a středozemní spolupráce jsou projektovými poli, kde se zajisté ne všechno povedlo, ale co tento styl spolupráce ukazuje, je jasné. Je to snaha o stabilizaci okolí Unie bez nabídky členství.
Zajímavou otázkou je, zda konflikt na východě Ukrajiny evropskou integraci posílí či oslabí. Zatím to vypadá tak, že tento konflikt má vliv i na rozdělování pozic v Evropské komisi a Radě – jméno Donalda Tuska jako předsedy Rady je podstatným signálem. Putinova anexe Krymu, a nyní možná i ukrajinského východu, Evropskou unii spíše stmeluje, i když se u nás doma vyskytla řada reakcí, které se nezdají historií poučené.
Chybí nám totiž zkušenost poválečné západní Evropy, kde integrace byla nejen důležitým hospodářským stimulem, ale hlavně také mírovým impulzem. Tehdy se mír jako nový stav všem, kteří měli válečnou zkušenost, jevil jako něco nového a dobrého. Dnes se říká, že tuhle historii mladí lidé nechápou a je nutné jim Evropu vysvětlovat jinak. Je však možné, že pan Putin tuhle motivaci obnoví. Očividně je mu integrovaná Evropa, popřípadě i s asociovanou Ukrajinou, trnem v oku. A válečnou zkušenost poměrně „nedaleko“ našich hranic také přidal. Na rozdíl od vleklých, ale lokálních balkánských konfliktů se jedná o zkušenost s atomovou velmocí se silnou vnitřní propagandistickou základnou.
Ta naše debata česká o EU se také příliš často zabývala a zabývá trivialitami. Vzpomeňme na výběr kandidáta či kandidátky na komisařskou pozici, nebo na hloupé komentáře o evropské vlajce či hymně před více než deseti lety. Dnes od Evropské unie chtějí nejvíce často ti, kteří dlouho evropskou integraci blokovali. Česká veřejnost má ovšem podobně chabé informace i o Severoatlantické alianci.
Ano, do NATO se vstoupí snadněji, bez hospodářského vyrovnávání – stačí stabilní demokracie. Také tento předpoklad Ukrajina ovšem musí teprve splnit. Vtahování vleklých konfliktů do integračních sítí dnes - po zkušenostech s Tureckem, Řeckem a Kyprem - nechce nikdo.
Ukrajina tedy bude potřebovat podporu, partnerství, a situace na Ukrajině prostě nemůže být EU a NATO lhostejná. Ale o integraci do obou společenství se zatím nedá mluvit. Vůči Rusku se bude muset vytvořit patřičná odmítavá reakce se sítí sankcí, NATO posílí obranyschopnost svých východních členů. Tolik obranný val. Ale Ukrajinu je k tomu nutné stabilizovat politicky a hospodářsky, což bude něco stát.
Hovořit ihned o integračních možnostech je přehnané. Ukrajina potřebuje realistickou perspektivou, aby nedošlo ke zklamání. Stabilizace okolí EU, snaha Unie nemít hranice s konfliktními regiony, byla přeci i motivací zmíněných politik sousedství, které sice nebyly příliš úspěšné, ale právě v současném konfliktu by mohly být tou „zlatou střední cestou“.
Jaroslav Šonka
Odborník na evropskou politiku. V letech 1995 – 2011 na Evropské akademii Berlín, 2012 - 2013 ředitel Evropského institutu odkazu šoa. Od konce 80. let poradce v oblasti transformace posttotalitních zemí. Publikuje k tématům mezinárodních vztahů, transformačních procesů a kulturní identity.