Článek
Egypt se stal první arabskou zemí, která podepsala mír s Izraelem, což znamenalo konec jednotné arabské protiizraelské fronty. To bylo možné jen proto, že egyptský prezident Anvár Sadat a izraelský premiér Menachem Begin podepsali v roce 1978 v Camp Davidu dohodu, která dodnes přináší plody. Nejenže od té doby už nepropukla žádná válka mezi Egyptem a Izraelem, jemuž se v tomto případě vyplatila taktika území za mír, když se vzdal okupovaného Sinajského poloostrova. Bez ní by nebyla možná ani mírová smlouva uzavřená mezi Izraelem a Jordánskem, a potažmo ani nedávná normalizace vztahů Izraele se sunnitskými zeměmi v Perském zálivu v rámci abrahámovských dohod.
Nebyly to však jediné úspěchy Jimmyho Cartera, i když ty další nebyly tak spektakulární a zastínily je krize, které nezvládl. Carter na mezinárodním fóru výrazně akcentoval otázku lidských práv, což mělo velký dopad i na protikomunistický disent u nás. Když Sovětský svaz napadl Afghánistán, uvalil embargo na vývoz obilí do Sovětského svazu, což mu ovšem ubralo voliče z řad farmářů z jihu USA, odkud pocházel.
Carter neobhájil svůj post především kvůli islámské revoluci v Íránu. Za hřebíček do rakve jeho nadějí je považován především neúspěšný pokus osvobodit americká rukojmí, která drželi radikální íránští studenti v budově amerického velvyslanectví v Teheránu. Komplikovaná vojenská osvobozenecká operace se v dubnu 1980 zvrtla a zemřelo při ní osm amerických vojáků. Rukojmí byla propuštěna po 444 dnech, až po nástupu Ronalda Reagana.
„Jimmy Carter zřejmě nevstoupí do historie jako nejefektivnější prezident, ale je jistě nejlepším exprezidentem, kterého kdy země měla.“
Carter však neobhájil svůj post především kvůli stagflaci, kdy ekonomika stagnovala a ceny rostly. Islámská revoluce v Íránu otřásla ropnými trhy a vedla k další ropné krizi, která se nedala rychle vyřešit. Inflaci v osmdesátých letech zvládl šéf americké federální banky Paul Volcker, kterého jmenoval ještě Carter.
Demokrat Carter také přitvrdil vůči Sovětskému svazu nejen na poli lidských práv a embargem na vývoz obilí, ale také po sovětské invazi do Afghánistánu, kdy stáhl svůj podpis z odzbrojovací smlouvy SALT II, čímž zmrazil odzbrojovací proces. Právě on stál na počátku zbrojních programů, z nichž pak těžil jeho následovník Ronald Reagan, jemuž se nakonec podařilo Sovětský svaz uzbrojit.
Měl vysoký kredit, takže on a jeho středisko byli i dávno po skončení jeho angažmá v Bílém domě opakovaně žádáni, aby monitorovali volby v řadě zemí přecházejících k demokracii. Pomohl vyjednat konec brutální diktatury na Haiti, takže tam Američané nemuseli zasahovat, a podařilo se mu také vyjednat i čtyřměsíční příměří během války v Bosně. Některé jeho kroky a jednání však byly kontroverzní, jako např. návštěva KLDR, jednání s libyjským vůdcem Muammarem Kaddáfím či název jeho knihy o blízkovýchodních jednáních Palestina – mír, a ne apartheid. Vždy však dokázal otevírat kanály pro jednání.
Carter si na rozdíl od mnoha jiných právem zasloužil v roce 2002 Nobelovu cenu za mír za „desetiletí snah nalézt mírová řešení mezinárodních konfliktů a prosazování demokracie a lidských práv“. Trefná byla slova při jejím předání: „Jimmy Carter zřejmě nevstoupí do historie jako nejefektivnější prezident, ale je jistě nejlepším exprezidentem, kterého kdy země měla.“
Bylo by dobré, kdybychom takové exprezidenty měli i my.