KOMENTÁŘ: Země rychlokvašek - Jaroslav Šonka

Srovnáme-li několik sousedních evropských zemí se systémem naším, vrhne to na naše problémy patřičné světlo. Ve Velké Británii, se stranami, které svá jména nesou již dlouho, způsobila již třetí politická strana zádrhele a dnešní politická scéna zápasí se stranou další, zastupující pozice skotské.

Ve Španělsku se po pádu Francova systému 1975 stabilně etablovali socialisté, bývalí protifrankističtí odbojáři, a demokratizované frankistické elity jako lidovci, přeloženo Partido Popular. Komunisté hrají stále menší roli a nabalili si různé další skupiny jako Sjednocená levice, tedy Izquierda Unida. Jen v Katalánsku stále posiluje nacionalistická Convergencia i Uniò, podobné proudy existují  i v Baskicku. Dosud vše přehledné.

Také skandinávské poměry, Benelux, či sousední Rakousko jsou snadno čitelné – směr sociálně-demokratický, pak křesťanští demokraté a nějací liberálové. Populistické antievropské strany v posledních letech dosáhly svého zenitu a většinou již upadají, i když nyní začaly vyvolávat neklid v Evropském parlamentu.

Německo, v roce 1945 poražená země, si na západě také vytvořilo relativně stabilní a evropsky srovnatelný stranický systém. Opět - křesťanští demokraté a sociálové, sociální demokraté, liberálové. V osmdesátých letech přibyli zelení, nyní zavedená značka spojená s východoněmeckými bývalými disidenty, a po roce 1989 strana začínající u východoněmeckých elit, dnes pod jménem Die Linke, tedy Levice.

A kancléřka Merkelová se jistě postará o to, aby jí nový antievropský subjekt Allianz für Deutschland (AfD), neujídal z jejího konzervativního voličského koláče. Stojí za poznámku, že velké postavy sociálních demokratů, například Willy Brandt, Herbert Wehner a Helmut Schmidt o politické pozice mezi sebou i ostře bojovaly, ale nikdy to nevedlo ke změně stranické příslušnosti.

Ve Francii nejdříve zářila hvězda gaullismu, doprovázená socialistickou a komunistickou opozicí, ale po smrti de Gaulla se dala jména politických subjektů, převážně pravice, do pohybu. Je to první náznak toho, že jméno osoby do jména strany nepatří. Socialisté si ovšem svůj profil více méně zachovali a marginalizovali tak komunisty.  Dnes je ve Francii silně destabilizujícím prvkem strana Marine le Pennové, fašisoidní kamarádky a obdivovatelky pana Putina.

Cesta k českým poměrům vede přes Itálii. Tam skandály Giulia Andreottiho oslabily křesťanské demokraty natolik, že strana v devadesátých letech zanikla. Podobně skandálně skončil s kariérou i stranou Bettino Craxi z Partito Socialista Italiano – v podstatě ve stejné době jako byl Andreotti  obžalován, utekl do zahraničí a zemřel v Tunisku.

Zatímco křesťanští demokraté se rozpustili a založili jinou formaci, socialisté začali měnit jméno. Následoval Silvio Berlusconi, přítel Craxiho a člen nového subjektu Forza Italia. Spojil se s Legou Nord, nacionalistickou stranou snící o svobodné severní Itálii, která nebude pracovat na jižanské lenochy. Berlusconiho skandály by vydaly  na  knihu (v tomto kontextu a pro české poměry je nejdůležitější financování politické strany mediálním magnátem a milionářem). A rozklad klasických politických směrů pokračuje. Renziho Demokratická strana je poměrně čerstvým subjektem a v opozici jsou subjekty jako Hnutí pěti hvězdiček. Chybí už jen  strana Dvanácti měsíčků.

A v České republice je to podobné, jen horší. Existují strany, které nemají skoro žádné členy. Tomio Okamura by například vnitrostranickou debatu nesnesl. Některé strany velkohubě loví voliče, další se dělí a štěpí jako kvasinky, a to na veřejnosti. Snad proto se jedna taková strana jmenuje Věci veřejné. Jistým náběhem ke stabilitě byl Václav Klaus s ODS, kteří se vším, včetně modré barvy, chtěli podobat britským konzervativcům Margret Thatcherové. Ale možnosti korupce a ješitnost čelního představitele jim narušily etickou kostru.

Zbývají sociální demokraté s více než stoletou tradicí, o této tradici ovšem řada členů nic neví a hledá i v této straně jen osobní prospěch. Bodří komunisté pak zůstávají stejní, i když stále tvrdí, že jsou jiní. A jsou tu i heterogenní subjekty, jako TOP 09, opět se jménem z říše pohádek. Je to jakási koalice poctivého konzervativního Schwarzenberga s předynamizovaným Kalouskem, který s dobrou rétorikou prosazuje jakoukoli oportunistickou hloupost.

A nesmíme zapomenout na prezidenta republiky, který jistě studoval příklad Berlusconiho, a když se mu nepodařilo pirátské převzetí sociální demokracie (pokusy byly dva), založil si stranu k obrazu svému. Nepovedla se a dnes se důstojný prezident snaží odstranit své jméno z názvu strany.

Vraťme se k pohledu na současné plakáty. Pokud jejich definicím činnosti a slibům neporozumí Brit, Němec, či Španěl, pokud se poslanci Evropského parlamentu nebudou umět zapojit do frakcí s jistou i zvenčí uznávanou samozřejmostí, nejsme standardní evropská demokracie. Křeče, které námi zmítají více než 30 let, možná i 70 let, kdy na počátku prezident Beneš stranickou scénu „zjednodušoval“, jsou vážnou překážkou rozvoje demokracie. Jsme stále ještě zemí „rychlokvašek“.