KOMENTÁŘ: Zemanova osobní omluva Srbům za bombardování je dobrá i pro Českou republiku - Thomas Kulidakis

Český prezident se osobně omluvil za bombardování na jaře roku 1999, čímž podle svých slov ulevil svému svědomí. Tenkrát byl předseda vlády, Česká republika čerstvý člen NATO a po pouhých dvanácti dnech členství přišlo bombardování Srbska, tehdy ještě součásti bývalé Jugoslávie. Zeman nakonec akci podpořil, ale už tenkrát se skřípěním zubů s tím, že o akci bylo rozhodnuto ještě před naším vstupem.

Nebyl jediný, komu se to nelíbilo. Druhá hvězda tehdejší české politické scény, předseda ODS Václav Klaus byl také proti, část vládní ČSSD proti, i komunisté a další. Tehdejší ministr zahraničí Jan Kavan se snažil bombardování zastavit ve spolupráci s Řeckem. Důvod byl nasnadě. Akce NATO probíhala bez posvěcení OSN. Jak poznamenal stávající předseda české Poslanecké sněmovny Radek Vondráček, „je to temná historie NATO“.

Správně řečeno to ale byl začátek temné historie, která pokračovala dalšími neschválenými, na základě nepravdivých údajů nebo prostého chtění odstartovanými akcemi. Jako příklad můžeme uvést americké angažmá v Iráku či Libyi. Co hůř, byla to pečeť znedůvěryhodnění OSN. Válka vedená ze vzduchu proti Srbsku nebyla válka obranná, což je válka jediná spravedlivá, jakkoliv se tenkrát Václav Havel snažil vysvětlit, že agrese byla sice bez mandátu OSN, ale přesto vedená z dobrých pohnutek.

Po skoro čtvrt století víme, že tehdejší události nebyly černobílé, před mezinárodním soudem skončili nejen někteří Srbové, ale nedávno i velká část etablované politické elity Kosova. Území, které oproti všem původním očekáváním vyhlásilo samostatnost, přičemž je jedním ze základních kamenů srbské státnosti i národního příběhu. V současnosti navíc samostatnost Kosova neuznává ani pět členů Evropské unie.

Nutit Srbsko se ho vzdát, je podobné, jako nutit Českou republiku vzdát se Bílé hory, kde v roce 1620 došlo k porážce stavů, což byl konec stavovského povstání a začátek násilné rekatolizace. Podobně Srbové prohráli v roce 1389 bitvu na Kosově poli s Osmany, a přišli o svou státnost. Legenda dokonce praví, že tamní ortodoxně křesťanské kláštery mají varhany ukované z mečů srbských rytířů padlých v boji.

Miloš Zeman tedy ulevil svému svědomí při vědomí, že ani velká část české veřejnosti nebyla bombardování Srbska nakloněná. Už od dob Masaryka bylo tehdejší Československo svázané úzkými vztahy s královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců, pozdější Jugoslávií. Masaryk měl dokonce srbský pas, Česká republika má dodnes na lukrativním místě honosnou ambasádu, centrální části Bělehradu se kvůli architektonickým počinům říká Bohemia. Dobré, více než stoleté, vztahy bylo škoda poškodit. Je dobré, že se napravily a napravují, protože se na nich ocitla skvrna války, která nebyla naše a přišli jsme k ní jako slepý k houslím.

Česká republika a Srbsko si navzájem nic neudělaly. Ministr zahraničí Kulhánek s uspokojením konstatoval, že stávající vztahy jsou výborné, a to i zásluhou prezidenta, a tak to má být. O to v zahraniční politice jde, o nastavení spolupráce vhodně tak, že nejsou dvoustranné problémy. Pokud se Srbsku podaří vstoupit do EU, může mít Česká republika dalšího spojence při tvorbě koalic. Pokud ne, přátelství může pokračovat, přičemž řešení otázky vztahů Srbska a Kosova je přece jen úkol mocností a velmocí, které do dění byly a jsou zapojené. My můžeme pokračovat v dobrých vztazích i do budoucnosti, protože je potřeba dívat se dopředu.