Článek
Mnoho jeho aktivit bylo spojeno s tím, že byl jako první česká hlava státu zvolen přímo. Zeman si byl vědom, že přímo volený prezident má vzhledem k vysoké účasti voličů silnější mandát, i když to není nikde zakotveno a zohledněno. Logicky proto testoval, kam až může zajít. Chtěl využívat všechny pravomoci, musel tedy zjistit, kde jsou jejich limity. Nemínil však na nich končit, ale posouvat je dál. Nestačilo mu, že z Hradu vytvořil další mocenské centrum, které se snažilo ovlivňovat dění, jako tomu bylo za Tomáše Garrigua Masaryka.
Jeho pokusy o ohýbání ústavy vyvolávaly pochopitelný odpor, jasně z nich plynulo, jak moc baží po moci a chce zastávat funkci loutkáře, když protahoval jednání o ustavení vlády a blokoval jmenování některých ministrů. Zeman však měl větší ambice, v neděli přiznal, že chtěl zavést prezidentský systém. Pokusem o jeho implementaci mělo být jmenování Rusnokovy úřednické vlády. Přál si také, aby prezidentské veto muselo přehlasovat 120 poslanců, a ne jen 101.
Se svými plány neuspěl, stejně jako se mu předtím nepovedlo změnit poměrný systém ve většinový. Otázkou zůstává, kolik chybělo. Jasně se ukázalo, jak je nebezpečné narušovat zavedený politický systém. Přímá volba se prosadila jako odmítnutí zákulisní politiky. Ta se v plné odpudivosti ukázala při volbě Václava Klause. Vladimír Špidla tehdy dobře věděl, proč nechce, aby se Zeman stal prezidentem, ovšem jeho nástup se jen odložil.
Desetiletí Zemana na Hradě ukázalo, že lidmi volený kandidát nebude nutně lepší než ten vzešlý z volby poslanců a senátorů. Zeman bral své zvolení jako satisfakci, a podle toho se choval. I mnohem méně mstivý člověk, kterého by v prezidentské volbě potopila vlastní strana, by se těžko ubránil touze alespoň povozit se na těch, co ho vyšoupli. To není obhajoba Zemana, protože to u něj překračovalo meze, ale svatý není nikdo.
Bohužel – nebo možná naštěstí – Zeman v době svého zvolení už nebyl ten obratný chytrý politik z devadesátých let, ale člověk za zenitem, který si neuvědomoval, že se jeho schopnosti zmenšují. Jasně to ukázal případ neexistujícího článku Ferdinanda Peroutky.
Odchod Zemana je však nejen koncem jednoho politika, který byl na vrcholu v devadesátých letech. Je koncem celé éry, éry mužů listopadu a polistopadové politiky z počátku devadesátek, z níž už zbývá poslední člověk, Andrej Babiš, u něhož není jasné, jestli se ještě někdy dostane na vrchol moci. A je dobře, že tato éra spojená se spornou privatizací, na níž vydělalo mnoho šíbrů, kteří pak ovlivňovali politiky, nebo s machiavelistickými dohodami v podobě opoziční smlouvy končí. Nebylo to období zářného občanství, ale tvrdého boje o koryta a moc. Zeman je produktem této éry, kdy lidé, kteří chudli nejvíce, potřebovali někoho, kdo se jich zastane. Logicky to udělal člen sociální demokracie, i když se ukázalo, že Zeman byl víc po moci toužící populista než klasický sociální demokrat. Proto si tak dobře rozuměl s Andrejem Babišem.
Zemana však nelze hodnotit jen z hlediska obecných ideálů a jeho nenaplněných ambicí, ale i v kontextu jeho předchůdců. Václav Klaus sice byl uhlazenější a noblesnější, z úst mu nepadaly vulgarity, před Michalem Davidem dával přednost jazzu, ale byl stejně rigidní a zabejčený, jak ukázal jeho boj se všemi ekology a teorií globálního oteplování. Ani jeho amnestie by neměla být zapomenuta, přičemž i on se obklopoval podivnými lidmi, jako byl jeho mluvčí, který šířil spiklenecké teorie a popíral evoluci i škodlivost kouření.
A byli tu i horší, Klement Gottwald rozhodně není člověk, kterého by bylo možné obdivovat. Důstojností neoplýval ani pseudolidový Antonín Zápotocký, který říkal jenerál místo generál a občanům lhal, když jim sliboval, že nebude měnová reforma.
Většina našich prezidentů nebyla jako Tomáš Garrigue Masaryk, jenž založil republiku a byl morálním pilířem, nebo Edvard Beneš, který napomohl vzniku Československa a dokázal mistrovsky obnovit zemi v předmnichovských hranicích.
Odchodu Zemana z funkce nelze litovat, bez mocichtivých manipulátorů, vulgarit, popelníčků a viróz se dobře obejdeme, stejně jako bez podivné suity lidí okolo něj – počínaje kancléřem bez prověrky –, u nichž nebylo jasné, v čím zájmu pracují. Zemanův příklon Rusku a Číně byl přílišný, byť kromě ješitnosti vedený i snahou získat hospodářské výhody, které ovšem nepřišly. Ke cti mu lze připočítat, že v Putinově případě po invazi na Ukrajinu prozřel, naopak servilnosti vůči Pekingu se nezbavil, když uvedl, že „podporovat Tchaj-wan je jako podporovat henleinovce“.
Otázkou ovšem je, jací budou jeho nástupci. Lze si přát, aby byli jiní, otázkou ovšem je, kde je hledat, když dnešní doba postrádá výjimečné osobnosti. Reklamní prezentace kandidátů na poslední chvíli rozhodně není způsob, jak zabránit tomu, aby se na Hrad nedostal autokrat.