KOMENTÁŘ: Zeman a historie lidové popularity - Jaroslav Šonka

Prezident stále znovu uchopuje příklady z české historie a formuluje tak velmi radikální pozice, které se mají líbit českým předsudečným národovcům.

Testuje tak svůj elektorát. Jistě dobře ví, že po dlouhých letech komunismu reforma historiografie a vyhodnocení poznatků až k úrovni školní, potřebují čas a úsilí.

O to se ovšem zatím snaží jen někteří historici a prezidentova oportunistická snaha získat publikum jemu nakloněné, se jasně zakládá na historických stereotypech vytvořených během komunistické periody.

Velká část argumentů konstruovaných v této době manipulací a propagandou se napájí událostmi z posledních 200 let. Tato historie byla složitá, ale pan prezident preferuje příklady jednoduché a plakativní.

Podle všeho pohrdá svým publikem, protože předpokládat, že by hlava státu byla sama hloupá, by bylo na hranici nezdvořilosti. On publikum, vlastně voličstvo této země, rád dělí, testuje tak voličskou podporu a hodnotí, kam až jeho zjednodušování může zajít.

Ti, kteří jeho interpretační nabídky nespolknou, dostanou nálepku. Třeba „pražská kavárna“.

V prezidentových vizích chybí kritická vzpomínka na dobu před rokem 1989 – a vida, už přišla i pochvala z úst Milouše Jakeše.

Ale chybí také reflexe doby před 2. světovou válkou. Zde pan prezident vybírá a gumuje podle svého gusta – viz případ Ferdinanda Peroutky.

A velmi chybí reflexe lidových vůdců předválečné doby, řekněme tak do roku 1937, se kterými by přece nechtěl být srovnáván. Tehdy bojoval Benito Mussolini v čele nadšených národovců proti „římské kavárně“. Také ovládal většinu, a to svou typickou agresivní rétorikou.

Jistá analogie takového chování se dá nalézt i s Adolfem Hitlerem, zhruba až do doby berlínské olympiády z roku 1936. Rozdíl je asi jen v tom, že Hitler byl nekuřák a abstinent.

Hitler po celou dobu svého usilování o absolutní moc protestoval proti německým intelektuálům, tedy proti jakési „berlínské kavárně“, se kterou pak po roce 1933 pěkně zatočil.

V roce 1934 si dal schůzku s kamarády (ovšem nikoli v Lánech), aby zatočil s těmi druhými (Ernst Röhm byl jeho bývalý kamarád), které pokládal za nebezpečí pro svoje mocenské směřování.

Udělal to zajisté velmi radikálně a nechal je postřílet, což by dnes bohudík nešlo. Říkalo se tomu „noc dlouhých nožů“.

Pražská kavárna v této době zachraňovala kavárnu berlínskou, která směřovala k nám do exilu – Karel a Josef Čapkové jsou jen příkladem hrdinů pražské kavárny. Pan Hitler se během té doby slunil jako hostitel olympiády v Berlíně a jen zlehka upravoval obraz svůj a obrázky z události.

Vyhnul se černošskému běžci, který vyhrál tři zlaté. A již předtím nechal jen na pár týdnů zavřít v provizorním kocentráčku německé Sinty a Romy, „aby nedělali ostudu“. Z maličkostí pak vznikla katastrofa.

Připomínat si tuto dobu je velmi důležité, protože dnes víme, kam to vše vedlo. Osobnosti s velkou popularitou a lidovou podporou zavedly své země do tragického konfliktu. Nereflektovat tyto vzory chování znamená, že nebezpečí konfliktů z neznalosti historie narůstá.

I páně Putinovo žehlení historie by mělo být varovným příkladem.

Josif Vissarionovič Stalin se přeci také na čas s Hitlerem dohodl. Dnes je však tento aspekt v ruské historii téměř tabu, stejně jako byl tabu v našich učebnicích z doby komunistické. A naopak, musíme si připomenout krajana, který to vše už tehdy chápal.

Richard, hrabě Coudenhove Calergi, napsal po první světové válce knihu „Panevropa“, ve které silně kritizuje partikularizaci kontinentu, která vedla k první světové válce. Varuje i před možným nastávajícím konfliktem, který pak také přišel.

Evropská unie, která vznikla na válkou poničeném kontinentu z této inspirace, je výsledkem poučení z toho, že partikularizace a lísání se k mocenským centrům není cestou ke stabilitě.

EU je jistě v krizi, ale je současně jedinou cestou, a to i pro nás. Kritika politického rozměru Unie, tíhnutí k německým nacionalistům, k Rusku či k Číně, to jsou slepé uličky. Strach z dalších válečných konfliktů dnes už dávno nevypadá naivně.