Článek
Válka se zrodila ve jménu boje proti terorismu, zabránění využívání Afghánistánu coby zázemí mezinárodních teroristů, hlavně z řad Al-Káidy. S úmyslem vyrvání středoasijské země z rukou fanatiků odstřelujících kulturní památky staré staletí, veřejně kamenujících a nejen ženy utlačujících. Pod vlajkou solidárního sepjetí euroatlantické vazby, která nasadila bombardéry a moderní armádní postupy proti mudžahedínům, které předtím Západ vycvičil a vyzbrojil proti Sovětům. Po dvaceti letech se dění v kruhu vrací na začátek, momentálně se vrací Al-Káida, nově působí Islámský stát, a to je teprve začátek.
Smutné je, že vše mohlo dopadnout dobře, kdyby nebylo fanatismu i na druhé straně. Na začátku se dostal Tálibán pod takový tlak, že chtěl v roce 2001 jednat o příměří, v němž by se jeho bojovníci vrátili k civilnímu životu. Tehdejší ministr obrany USA Rumsfeld nabídku faktické kapitulace odmítl, chtěl práci dokončit, náměstek ministerstva zahraničí USA snahu o vysvětlení situace v Afghánistánu v podání šéfa pákistánských zpravodajců přerušil slovy: „Ne, historie začíná dnes“.
Svým způsobem je to pravda, protože my, lidé sledující fiasko dvacet let poté víme, že se daná historie napsaná za dvacet let v Afghánistánu zlatým písmem do historických kronik nezapisuje. Kritikou chvatného ústupu překypují média na celém světě, euroatlantická nevyjímaje, přičemž prim hrají samozřejmě média ve Spojených státech amerických. V podstatě ani maximální fanoušci angažmá USA nemohou použít eufemismy typu „nevýhra“ místo slova „prohra“, „postup do předem připravených týlových pozic“ místo slova „útěk“.
Zanechání výzbroje za miliardy dolarů, z nichž se Tálibán raduje, se snaží optimisté ruku v ruce se stoupenci konspiračních teorií vidících i za roh vydávat za promyšlený plán. Vyzbrojit Tálibán lépe než řadu okolních států je prý důmyslný plán, jak zatopit Rusku, Číně, apod. Když pomineme fakt, že Moskva i Peking mají jaderné zbraně, je zřejmé, že do otevřeného boje se s nimi pustit by bylo pošetilé více, než by si Tálibán mohl dovolit. Fakt prostě je, že vše bylo až moc rychlé. Kdo naopak získává navrch, jsou Rusko i Čína, protože Tálibán záštitu potřebuje, stejně jako na významu získává Turecko a pozice si drží Pákistán. Co se oné výzbroje týká, je zřejmé, že je na těch, kdo jí disponují, proti komu ji použijí. Nepřítel dneška může být přítel zítřka a naopak.
Největší škoda ovšem byla spáchaná v rámci euroatlantické vazby. Byli tací, kteří věřili, že hůř než s Trumpem být nemůže. Ha, ono ale může! Trump měl sice – eufemisticky řečeno - nemoudré a nemilé řeči, ale v praktické rovině spojenectví fungovalo. Šok evropských spojenců, na jejichž momentální námitky teď nikdo nebral ve Washingtonu ohled, o čemž by mohl krásně vyprávět britský premiér Johnson, se může projevit buďto strčením hlavy do písku, poníženým doprošováním o pozornost nebo v ideálním případě budováním vlastních obranných kapacit účinných natolik, že si pak Evropa bude moci vybírat podle užitečnosti pro ni samotnou.
Proč píši Evropa – protože mám na mysli skutečnost, že integrace se hodí tam, kde je výhodná, a v tomto ohledu vzájemné doplňování armád by mělo být skutečná priorita. Co se týká samotného Tálibánu, pokud není úplně odtržený od reality, počká, až opadne zájem světové veřejnosti, neudělá nic pro to, aby se obnovil, protože alotrie se dají dělat potichu, nemusí se dít na náměstích. Rozklad euroatlantické vazby se projevuje také v tom, že už nyní hodlají některé evropské státy s Tálibánem „za určitých podmínek jednat“.