Článek
Nemohou sice tvrdit, že ruský diktátor invazi nepřipravoval a nedal k ní povel, ale prý politici Západu jej zahnali do kouta dlouholetou nenávistnou rétorikou, posouvali hranice agresivní aliance NATO k Rusku (rakety našeho paktu dnes na ně míří z Baltu, Rumunska a Bulharska) a rozeštvávali historicky a kulturně rozdělenou Ukrajinu nereálným příslibem členství NATO i v EU. Ba co víc, zneužili nešťastnou zemi jako nástroj k útoku na zdánlivě bezmocného Putina.
Takové téměř konspirativní uvažování je ahistorické, nepřátelství křesťanské západní civilizace s východní je prastaré, začíná schizmatem roku 1053, má dnes svou dějinnou hranici na řece Dněpr přímo uprostřed mladého nezávislého státu.
Hledisko z pohledu mocenských a hospodářských zájmů má mnohdy svou logiku, ale je nedostatečné, zcela pomíjí společenský kulturní a morální rozměr dějin. Západní Ukrajinci mají historickou paměť celých staletí relativně svobodného Polsko-litevského království, k němuž se druží pohled na západní rozvoj individuální, politické a ekonomické svobody a dějiny ruského samoděržaví považují právem za zlo. Není to tak dávno, co vyústily v první totalitární režim na světě.
Chtějí se politicky sloučit se západní Evropou, kterou charakterizoval Churchill v roce 1938 jako „společnost, která uznává mínění občanů, místo despotů, tyranů a násilí máme parlament, sami si určujeme své zákony a nezávislé soudy je udržují.”
Zastánci pragmatické mocenské politologie jako kdyby říkali Ukrajincům, máte smůlu, nepodařilo se vám vybudovat úspěšný stát, sjednotit národ, slabý Západ vás neochrání, nacházíte se v ruské zájmové sféře a vaše počínání skončí tragicky. Zanechte vší naděje. Ta ovšem umírá poslední.
Že Západ nenávidí ruskou oligarchickou diktaturu a Putina štval, je samozřejmé, ale změnu geopolitické situace nezpůsobili agenti NATO a váleční štváči nerozdmýchali oranžovou revoluci. Naopak byli z přání Ukrajinců vstoupit do EU a Aliance dost nesví, slibovali, neslibovali. Tak jako převrat v celé střední Evropě ji vyvolali lidé, kteří chtějí žít ve svobodné blahobytné západní společnosti. A dnes jsou za svůj opožděný sen nuceni krvácet. Ruský diktátor už dlouhá léta usiluje vybudovat carské impérium, jeho fantasmagorie pochází z osmnáctého století (bitva u Poltavy 1709) a jeho idolem je Petr Veliký.
Lehké to mít nebude, svět se změnil a národy bývalého Sovětského svazu si přejí nezávislost. V červenci minulého roku uveřejnil podivný spisek o historické jednotě Rusů a Ukrajinců, a ukrajinský stát označil za anomálii, kterou k jeho lítosti vytvořil byť jen formálně sám Vladimír Iljič v roce 1917. Svou válkou dosáhl přesného opaku, sloučil národ a většina východních Ukrajinců se přidala k boji těch západních. A pokud jde o NATO, přestaňte nadávat a buďme rádi, že nás před novým carevičem chrání.