Článek
Naděje místních obyvatel nejen v Nigeru, ale ještě předtím ve Středoafrické republice a v Mali, že jim Západ pomůže vyřešit jejich problémy, se nenaplnily. Nepovedlo se zcela potlačit ani islámské radikály, natož vyřešit hospodářské potíže a napětí, které má často náboženské a etnické nebo kmenové základy.
V zemích navíc velmi často působily původní koloniální mocnosti, které sice mají znalosti a vazby na místní elity, ale které rozhodně nejsou vnímány nijak pozitivně. I když mnohé evropské koloniální země odsoudily kolonialismus, vracejí i odvezené kulturní dědictví, hořkost stále a pochopitelně přetrvává. Obyvatelstvo pod koloniálním jhem trpělo, zacházelo se s ním jako s méněcenným.
Už v padesátých a šedesátých letech se proto nově vzniklé africké státy, které se vymanily z koloniální nadvlády, obracely k Sovětskému svazu. Ten v jejich očích neměl koloniální minulost, protože se carské Rusko místo na dobývání Afriky soustředilo na rozšiřování impéria do okolních zemí. Sovětská pomoc sice těmto zemím dlouhodobě mnoho nepřinesla, často naopak vedla propadu ekonomiky, na to se však pomalu zapomnělo, protože po rozpadu SSSR se Rusko v oblasti přestalo angažovat a s pomocí neuspěly ani mnohé jiné země.
Rusko má výhodu nejen historickou. Jedná s mnohem menšími omezeními. Mise a operace ať už pod hlavičkou EU, jako byla malijská EUTM, do které byli zapojeni i čeští vojáci, nebo Francouzi vedená protiteroristická operace Barkhane v Sahelu, se musely řídit řadou nařízení a dodržovat nejrůznější omezení od neútočení na civilisty po nevměšování se do vnitřního vývoje.
Na to mohou ruští žoldnéři z Wagnerovy skupiny kašlat a postupovat mnohem tvrději. Sice jsou plně podporováni z Moskvy a jednají nejen s jejím souhlasem a silnou podporou, ale zřejmě i podle jejích nařízení, ale pořád jde o soukromou firmu. A tak Moskva může dál tvrdit, že se její vojáci nikde neangažují. A wagnerovci mohou snadno podpořit jednu skupinu proti druhé, jak to dělají nyní v Nigeru a předtím v Mali nebo Súdánu.
Postupovat podobně by ovšem znamenalo ztratit kredit a dostali bychom se do nepříjemné role postkoloniálních interventů jako Belgičané v šedesátých letech v Kongu při odtržení Katangy a likvidaci lumumbovské levice.
Toho, že stigma koloniálního dědictví podkopává spolupráci bývalých kolonií s bývalými koloniálními mocnostmi, využívá Čína, která rozběhla v Africe řadu projektů, jež jí mají přinést prospěch v podobě potřebných levných surovin a levné pracovní síly – už před patnácti lety se džíny z Číny šily v Lesothu. Peking si však dává pozor, aby se přímo nezapletl do nějakého místního konfliktu. Prodává sice zbraně, podporuje armády spřátelených režimů, posílá do oblasti vojenské poradce a s úspěchem jim nabízí svůj model armády podřízené vládnoucí straně, což je vidět v Zimbabwe i v Ugandě, ale přímo se vojensky neangažuje.
Nechce se nechat zatáhnout do často velmi krvavých místních konfliktů, které mají mnohdy kmenové pozadí nebo jsou v nich kmenové animozity využity. Nelze zapomínat, že v Nigeru jsou silné protiarabské nálady, v roce 2009 bylo z Nigeru deportováno na sto tisíc baggarských Arabů do Čadu a svržený Mohammed Bazoum byl první nigerský prezident arabského původu. Čínská opatrnost otevírá prostor wagnerovcům, kteří navíc dokáží využít každé vhodné příležitosti pro své uplatnění výměnou za těžební koncese.
Je však otázkou, jak dlouho bude tento model nenabízející žádnou výraznou ekonomickou pomoc fungovat a kdy Rusko začne v Africe své nově nabývané pozice ztrácet, jako se to stalo Sovětskému svazu, protože Rusko nemá ani jeho kredit, ani jeho vojenskou a hospodářskou sílu. Zatím se však Rusku daří. Západ však nemůže kvůli své koloniální minulosti uplatňovat ani měkčí čínský model, který navíc často také znamená podporu jedné skupiny se všemi klady a zápory. Těžko by se pak mohl označovat za demokratický.
