Článek
Že se začala karta obracet, bylo patrné už na začátku letošního roku, kdy padla Avdijivka. Ukrajinci neměli dobře připravené linie, kam se stáhnout, a ruské jednotky na jihu Doněcké oblasti postupovaly směrem ke Kurachovu a Pokrovsku. Současně začaly tlačit na Časiv Jar a Kupjansk, aby si otevřely cestu na Slovjansk a Kramatorsk, poslední dvě velká města v Doněcké oblasti, které ještě Ukrajina drží.
Ukrajincům se podařilo odrazit ruský útok na druhé největší město Ukrajiny Charkov, stále drží maličké předmostí na levém východním břehu na dolním toku Dněpru proti Chersonu a vpadli do ruské Kurské oblasti. Nic z toho však nemění celkový pohled na vývoj na frontě, přičemž je otázkou, zda spektakulární vpád do Kurské oblasti spíš neodčerpal ukrajinské armádě muže, které by mohla nasadit na Donbasu k odražení ruských útoků.
O zoufalé situaci svědčí vyhlášená mobilizace 160 000 vojáků během tří měsíců, ale ani oni nebudou stačit, aby ukrajinské jednotky dosáhly plného stavu. Stále více se spekuluje o nasazení žen, ty však zatím stále půjdou na frontu jen jako dobrovolnice.
Situace na frontě je zřejmá, ale vedení západních zemí jako by ji nevidělo. Dodávky vojenské pomoci klesají, Ukrajinci stále čelí restrikcím na použití západních zbraní k útokům na ruské zásobovací trasy. V horším případě jim potřebné zbraně Západ rovnou odpírá, jak to činí například Němci se střelami Taurus. Nechtějí dráždit nebo provokovat Rusko, které haraší jadernými zbraněmi. Ruský prezident Vladimir Putin si je toho dobře vědom a těží z toho.
Demokratické země jsou nepoučitelné. Tak se bojí další války, že se do ní opět ženou. Myslet si, že se Putin zastaví na Ukrajině nebo na levém břehu Dněpru, je bláhové. Pořád ho bude lákat Oděsa a nakonec i Kyjev. A navíc jsou tu i další země, které chce mít pod svou kontrolou, jako je Gruzie. Pokud by ovládl celé ukrajinské černomořské pobřeží, naskýtá se mu snadná možnost uchvátit Moldavsko, nebo alespoň jeho část, kromě Podněstří třeba taky Gagauzsko.
Západ opakuje stejné chyby, které dělal ve třicátých letech minulého století s Adolfem Hitlerem. V rámci zachování míru donutil Československo, aby mu odevzdalo Sudety, což mu otevřelo možnost o půl roku později obsadit celý zbytek Čech a Moravy a vytvořit tam protektorát. Hitler totiž věděl o slabosti Západu od dob občanské války ve Španělsku, která propukla v roce 1936.
Demokracie tehdy nezasáhly proti Itálii a Německu, které od začátku podporovaly puč caudilla Franciska Franka. Poskytly mu letadla, která dopravila ze Španělského Maroka do Španělska Frankovy vojáky včetně elitní Španělské legie. Místo aby západní demokracie poskytly zbraně legitimně vládnoucím republikánům, kteří o ně na základě smlouvy požádali Paříž, vyhlásily politiku nevměšování, se kterou přišla Británie. Francie se k ní připojila a své závazky vůči Madridu nesplnila. Přestala dodávat zbraně republikánům, ale zároveň Francouzi a Britové nijak nezabránili angažování Itálie a Německa na straně povstalců, a tak republikánům začal draze prodávat zbraně Sovětský svaz.
Jako všechny paralely i tato kulhá. Situace ve Španělsku byla diametrálně odlišná od té na Ukrajině. Roli v konfliktu tehdy hrál střet mezi levicí a pravicí, republikány štěpily ideologické spory, takže nikdy nebyli jednotní. Ale jsou tu i podobnosti. Počátek v podobě vojenské vzpoury ve Španělském Maroku a následná přeprava Španělské legie a marockých vojáků z Tetuánu německými a pak italskými letouny do Španělska po návštěvě Franka u Hitlera něčím připomíná situaci na Donbasu, kde separatistům pomáhali Rusové.
Komunisté měli bohužel pravdu, když říkali, že se u Madridu bojuje za Prahu, tak jako se na Donbasu bojuje třeba za Kišiněv nebo Vilnius. Hitler v roce 1936 poprvé poznal, že se západní demokracie tak moc bojí další války, že proti němu nezasáhnou. Kdyby viděl jinou reakci, s dalšími kroky by byl opatrnější. I Putin by si rozmyslel rozpoutat proti Ukrajině válku v plném rozsahu, kdyby byla tvrdší reakce na jeho vpád do Gruzie, anexi Krymu a otevřenou podporu separatistům na Donbasu. Nyní Rusko opět vidí, že se Západ jakémukoli podstatnějšímu zásahu nebo angažmá vyhýbá, takže Putin nebo nějaký jeho následovník si může být celkem jist, že ani v případě další agrese žádná rozhodná reakce Západu prostě nepřijde.
