Článek
O postupu čínské vlády vůči muslimským menšinám nelze mít žádné iluze. Ujgury zavírá do převýchovných táborů, kde je mají odradit od islámu a kde mají radostně přijímat pekingskou politiku. Z vlastní historie víme, jak komunisté v rámci upevňování své moci potírali církve, což hájili ideou vědeckého ateismu. Hlavním cílem ale bylo rozbít náboženské struktury. Věřit se mělo straně a vládě a komunistické ideologii.
Čínské úřady brutální postup hájí potřebou boje s náboženským extremismem, přičemž tvrdí, že normální náboženské aktivity věřících jsou podle zákona garantovány. Jak to je s možností dávat najevo své vyznání v dobách socialismu, si mnozí ještě pamatují.
To ale neznamená, že mezi čínskými muslimy nejsou extremistické názory a oni sami vidí islám jen jako náboženství míru. Nelze zapomínat, že více než stovka Ujgurů bojovala v teroristickém Islámském státu v Sýrii, hrozilo, že po návratu rozpoutají teror, kdy potečou potoky krve. Několik se jich také podílelo na novoročním atentátu v istanbulském klubu Rein. I v samotné Číně podnikli militanti z řad Ujgurů několik teroristických útoků.
Svoboda vyznání je jedním ze základních lidských práv, ale nesmíme zapomínat na větu anglického filozofa Johna Stuarta Milla, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. V Essenu už muslimští radikálové volali po vyhlášení chalífátu v Německu. V Kolíně nad Rýnem se dokonce podařilo mluvit ke svým věrným vysokému představiteli Tálibánu Abdul Bari Umarovi. To je za hranicemi.
Pokud si chceme udržet liberální demokracii a sekulární stát, není jiné cesty než náboženské společnosti kontrolovat a potírat náboženský extremismus. Neříkám, že bychom se měli inspirovat čínskými metodami, jak stabilizovat společnost, jak řekl před lety v čínské televizi tehdejší prezident Miloš Zeman, ale nelegální mešity by se měly zavírat i v Evropě a pečlivě by se mělo kontrolovat, kdo v nich káže a co hlásá. Náboženská svoboda neznamená anarchii, které mohou zneužívat (nejen) islámští fundamentalisté, chtějící totálně změnit společnost k obrazu svému. Prosazena byla kvůli tomu, aby nebyli pronásledováni lidé vyznávající odlišné náboženství, a ne proto, aby se mohli pokoušet chopit moci. V mnoha evropských městech už existují no-go zóny, kam se zejména ženy bojí vstoupit. Čínské ulice s množstvím policistů jim pak mohou připadat jako zhmotnělý sen.
I v případě muslimů v Číně si musíme uvědomit, že se nelze řídit heslem „nepřítel našeho nepřítele je naším přítelem“. Může nás těšit, že se komunistickému vedení v Číně staví muslimské menšiny, a lze je hájit, tak jako Západ hájil katolíky za socialismu v Československu. Je však potřeba mít na paměti, že Západ i Čína mají společné nepřátele – radikální islamisty odhodlané páchat teroristické činy.
Neměli bychom zapomínat, že západní a čínská podpora afghánských mudžáhidů bojujících proti Sovětům, jež měla oslabit SSSR, vyústila ve vznik Tálibánu. Poučit bychom se měli i ze Sýrie, kde Západem vycvičení a vyzbrojení odpůrci Bašára Asada hned po nasazení přecházeli na stranu Fronty an-Nusrá (což byla odnož Al-Káidy), nebo jí alespoň prodala nafasované zbraně. V Libyi dokonce odpůrci Muammara Kaddáfího z řad muslimských militantů po pádu diktátora klidně zaútočili na americký konzulát v Benghází, kde našel smrt v plamenech i americký velvyslanec.
Základní lidská práva se musejí hájit u každého, včetně zločinců. To ale neznamená, že se jejich zločiny budou přehlížet a nebudou potrestáni. Právo platí pro všechny.