Článek
(Od naší spolupracovnice z Charkova)
Je třeba si to připomínat. Protože únava z války roste a pro mnohé z nás na západ od ukrajinských hranic se konflikt stal víc ekonomickým, strategickým a rostoucím bezpečnostním problémem než tím, čím je. Neospravedlnitelným aktem mezinárodní agrese, jehož iniciátor neprojevuje nejmenší vůli ustat.
Naopak, nejen rétorika Kremlu v posledních týdnech vyjadřuje rostoucí sebevědomí a nenažranost Ruska dobývat. A bylo by naivní si myslet, že má chutě jen na Ukrajinu.
Státy, které jsou Rusku nejblíž, to neberou na lehkou váhu - třeba pobaltské země nebo Švédsko vyzývají své občany, aby byli připraveni na možné extrémní kritické situace, v nichž může být ohrožen jejich život a existence, ano, tedy i na válku. A připravují se.
Protože rusko-ukrajinský tanec smrti zrychluje tempo. Obě strany jsou sice vyčerpané, o to vražednější boje a akce probíhají. Před pár dny byla poprvé použita ve válečném konfliktu mezikontinentální balistická střela. Rusko ji vypálilo na ukrajinské Dnipro. Tyto střely s doletem přes pět tisíc kilometrů má ale Moskva primárně na odpalovacích rampách namířeny na evropské metropole.
Ukrajinci obdivuhodně odhodlaně a stoicky počítají s nejhorší zimou od začátku války. Co přesně to bude znamenat, nevědí. Ani jak a zda to přežijí. Ale je jasné, že aktuální možnost ukrajinských ozbrojených sil používat dalekonosné střely na území Ruska vyvolá další smrtonosné odpovědi z Moskvy.
Do toho začíná mrznout a sněžit. Rusko každý den navyšuje četnost vzdušných útoků především na kritickou infrastrukturu, statisíce Ukrajinců jsou bez proudu a tepla. Zatím naštěstí jen dočasně. Tady na východě v Charkově, ani ne dvacet kilometrů od fronty, je situace o to složitější, že nikdo netuší, zda se Rusové nepokusí znovu dobýt město.
Ještě před dvěma týdny to místní považovali za nesmysl. Od té doby ale události na frontových liniích výrazně změnily situaci. A Rusko se bude snažit zabrat do konce ledna, než do Bílého domu nastoupí Donald Trump, maximum ukrajinského území. O tom, že tato zima pravděpodobně rozhodne válku, zde pochybuje málokdo.
I statečnost, odvaha a láska ke své rodině, městu, kraji, zemi, jazyku, kultuře musí odněkud po tisíci dnech dočerpávat sílu. Tím zdrojem jsme pro Ukrajince i my, spojenci. Místní jsou nám za to vděční. Kdykoliv se zde, v Charkovské oblasti, seznámím s někým novým, jednou z prvních vět jsou slova díků naší zemi.
Ale také varování: nemáme prý naivně doufat, že Moskva bude případné mírové dohody dodržovat. Rozhodně ne, pokud proti ní budou stát země slabší. Právě tak se ale Rusku jevíme - jako ti, kdo víc mluví, než jednají. A jako ti, kdo se ho bojí.
(Autorka je reportérka a spisovatelka)