Článek
Pondělní zjištění Hospodářských novin o tom, že nejméně pět členů nové české vlády má stejný problém, mě překvapilo.
Ne snad proto, že bych očekával, že anglicky už umí každý. Nepřijde mi fér se někomu posmívat, byť jen za srandovní přízvuk – zvlášť pak starší generaci, která na rozdíl od dnešních mileniálů neměla takové možnosti a prostředky. Nepřijde mi ani fér porovnávat současnou „kauzu“ s tou Aleny Schillerové, která na svou jazykovou vybavenost sama odkazovala v životopise, i když realita byla zjevně jinde.
Zaráží mě však skutečnost, že se nemalá část aktuálních vládních činitelů na exekutivní funkci připravovala osm let; někteří se za ty roky suverénně prezentovali jako stínoví ministři. To je dost dlouhá doba na to, aby voliči mohli očekávat, že jim ve světě neudělají ostudu.
Nevolám po generační obměně politiků. Uvědomuji si, že životní zkušenost je nenahraditelná a špatná angličtina ještě neznamená, že daný člověk bude špatným ministrem. Letošní rok však opakovaně ukázal (covid-19, Vrbětice, Green Deal), jak důležité je, aby naši spojenci a partneři rozuměli tomu, co jim říkáme, a my zase jim. Je sympatické, kolik dnešních ministrů umí polsky, ale to nás v Bruselu přeci jen asi nespasí. Zvláštní také je, že někteří z nich své znalosti neuplatnili při jednání s polskou stranou. Třeba jen rozumí…
Vnímám i smířlivější názory, jako že práce ve vládě je přece náročná a ne vždy zbude čas a energie na to, chodit po večerech do jazykovky. To je jistě legitimní argument, pak se ale ptám, zda je nezbytné, aby kritizovaní ministři nad rámec svých vládních povinností ještě odbíhali úřadovat na radnice, do zastupitelstev apod. Možná by pak ušetřené hodiny mohli využít k stejnému cíli jako Donald Tusk.