Článek
Ono to ani není možné, doba je úplně jiná. Waterloo však byl letošní ročník pro pořadatele. Heslo Spojeni hudbou se navzdory srdíčku nahrazujícímu V ve slově Eurovision nenaplnilo.
Eurovize více rozdělovala, než spojovala. Kvůli účasti izraelské zpěvačky Eden Golan se opakovaně protestovalo nejen v ulicích Malmö, které už dávno není poklidným švédským městem.
V posledních letech opakovaně zažívá útoky gangů migrantů a jejich potomků. Účast izraelské zpěvačky působila na muslimskou komunitu imigrantů jako rudý hadr na býka.
K bojkotu soutěže však vyzývali propalestinští aktivisté. Protestního pochodu v Malmö se zúčastnila i ekologická aktivistka Greta Thunbergová.
I v dalších zemích ale zaznívaly hlasy, že možnost soutěžit pro izraelskou zástupkyni byla snahou lakovat realitu na růžovo a ukazovat svět jako pohodový, a zakrývat tak zločiny proti Palestincům.
Stěžovali si na dvojí metr, když zástupci Izraele bylo umožněno se účastnit, zato Rusko má kvůli invazi na Ukrajinu účast zapovězenou.
Oba případy jsou ale nesrovnatelné, Izrael reagoval na bezprecedentní teroristický útok s dvanácti sty mrtvými, mezi nimiž bylo mnoho návštěvníků hudebního festivalu. A ruská účastnice v roce 2022 ze soutěže odstoupila těsně před invazí sama.
Propalestinští však byli i někteří účastníci, zejména Bambie Thug s goticky stylizovanou písní Doomsday Blue.
Nebinární soutěžící popsal(o) svou reakci na postup Izraelky do finále: „Plakal(o) jsem se svým týmem.“ Zástupce Irska navíc pořadatelé vyzvali k odstranění nápisů z kostýmu – texty v keltštině vyzývaly k příměří (v Palestině).
Pro konec války v Gaze byli i další účastníci soutěže, jako například zástupci Řecka nebo Portugalska. Do Izraelky se pustil i později vyloučený Nizozemec Joost Klein.
Přisadil si, když se moderátor provokativně ptal Golanové, které bezpečnostní služba Izraele doporučila, aby nevycházela z hotelu, pokud to není naprosto nutné, zda si někdy uvědomila, že její přítomnost ohrožuje i ostatní účastníky a publikum. Moderátor dodal, že samozřejmě nemusí odpovídat. V tu chvíli Klein řekl: „A proč ne?“
Mnozí však neukazovali jen pomýlený pohled na realitu, ale dělali to kvůli tlaku, jakému čelili ze strany propalestinských aktivistů. Skupina Queers for Palestine vyzvala k bojkotu soutěže anglického homosexuálního účastníka Ollyho Alexandra.
Ten pak raději vydal opatrné prohlášení, že podporuje příměří a propuštění rukojmích unesených palestinskými skupinami.
Proti bojkotu se postavil(o) Bambie Thug kvůli obavě o úspěch: „Bojím se, že kvůli bojkotu přijdeme o hodně hlasů a že to pak dá někomu jinému větší šanci vyhrát.“
Ono jde především o úspěch. I zmíněná Izraelka, které mimochodem prožila většinu života v Rusku, pročež ji kritizovali zastánci Ukrajiny, změnila název své písně z October Rain na Hurricane, aby neodkazovala na útok Hamásu.
Ať se však snaží pořadatelé sebevíc, jejich snaha o nepolitičnost soutěže je marná a hloupá. Nepolitická není už od roku 2016, kdy ji vyhrála po okupaci Krymu Ukrajinka krymsko-tatarského původu Džamala s písní 1944 o vysídlení krymských Tatarů.
Kultura nemůže být apolitická, protože odráží dění ve světě; konflikty a války se samozřejmě promítají do kultury často i z propagandistických důvodů, protože kultura ovlivňuje lidi – a toho se každá strana jakéhokoli konfliktu snaží využít.
A pořadatelé by měli začít u sebe. Jak to, že mohl během večera jako jeden z hostů vystoupit švédský zpěvák Eric Saade, jenž je z půlky palestinského původu, s palestinskou kefíjou na levé ruce? Pořadatelé jen řekli, že je jim to líto, Saade se hájil tím, že tak ukazoval svou identitu.
Výsledky hlasování hodnotit nechci, protože polovina bodů je od hlasů diváků – a tam samozřejmě působí různé vlivové skupiny. Přesto je zvláštní, jak moc se lišilo množství hlasů od porotců od hlasů diváků u izraelské účastnice, která skončila u poroty dvanáctá s 52 body a u publika druhá s 323.
Více hlasů – 337 – dostal od diváků jen druhý Chorvat Baby Lasagna. Od diváků dostala Golan výrazně více hlasů než vítězný Nemo, který u nich skončil pátý s 226 body, ale porota mu jich dala 365.
Vysoký počet bodů od diváků pro Izraelku naznačuje, že se za ni mohla postavit velká skupina lidí, kterým propalestinská propaganda vadí. Už je jí prostě moc. Zapojení různých aktivistů nelze ani na její straně vyloučit, ale že by ovlivnili tolik lidí ve většině účastnických zemí, je nepravděpodobné.
Osobně jen doufám, že kultura neodráží plně stav společnosti a její problémy a že v případě zpěváků jde jen o specifickou bublinu. Nechtěl bych žít ve světě, kde by se řešilo jen to, co všechno udělat pro Palestince, a genderové otázky – vítězný Nemo je také nebinární.
Mezi citlivými, či spíše přecitlivělými umělci je pochopitelně více lidí, kteří řeší otázku identity, než mezi stavebními dělníky, ale opravdu si nemyslím, že je to tak klíčové, a nevidím důvod, proč by se mělo soutěžícímu z Irska vycházet vstříc a používat pro Bambie Thug zájmeno ono nebo oni. Je to matoucí a Bambie Thug není hvězda typu Prince, který se sám přejmenoval na Love symbol.
Proč potom nevyjít vstříc Joostu Kleinovi, kterého vyloučili kvůli tomu, že udělal výhružné gesto ke kameramance, jež ho točila poté, co odešel z pódia, v době, kdy si to nepřál. Jeho píseň Europapa, která měla nejvíc sjednocující myšlenku, přitom měla šanci vyhrát.
Vzhledem ke kontroverzím provázejícím nejen tento ročník eurovizní soutěže by měla pořadatelská Evropská vysílací unie (EBU) zvážit, zda jednu z nejdéle existujících soutěží neukončit.
Hlavní dění na hudební scéně už od šedesátých let, kdy nastoupil rock a folkoví písničkáři, probíhá jinde než na písňových festivalech.
Navíc formát soutěže vede k tomu, že většina sází na stejné schéma – hybný, dusavý rytmus, ukřičené chytlavé refrény a dynamickou pódiovou show.
Otázkou je, jestli by podbízivou soutěž tohoto typu měla pořádat EBU sdružující média veřejné služby, u nás ČT a ČRo. Takovýto podbízivý kýč patří na soukromé kanály.