Článek
Na co by však mezinárodní pozorovatelé v Náhorním Karabachu dohlíželi? Na práva posledních pár stovek zbylých Arménů? Trochu málo a hlavně pozdě. Bez přítomnosti ozbrojených mezinárodních sil si lze stěží představit, že by našli odvahu se vrátit.
Nad ochodem takového počtu lidí není možné zavírat oči, i když nelze přímo mluvit o etnických čistkách, jak to formuluje Arménie. V tom má ázerbájdžánské vedení pravdu. Obyvatelé odešli na základě vlastního rozhodnutí, ale o vynucený odchod jde.
Ázerbájdžánská správa sice slibuje, že všichni obyvatelé Náhorního Karabachu budou mít rovná práva, ale nenabídla ani autonomii, kterou měl Náhorní Karabach v dobách Sovětského svazu. Autonomie bude jen jazyková – Arménům neupřou právo mluvit svým rodným jazykem, což je ve 21. století podáváno jako ohromný výdobytek.
Obyvatelé Náhorního Karabachu se oprávněně bojí o svůj osud. Ázerbájdžánská tajná služba DTX už zadržela několik vůdců samozvané náhorněkarabašské republiky Arcach. Vzhledem ke krvavé historii oblasti se nedá čekat, že vše skončí u jednotlivců nebo pár desítek lidí. Velitele separatistických ozbrojených sil Davita Manukiana už Azerové obvinili z terorismu. Možná oprávněně, po pravdě je nutno říci, že ani Arméni se nechovali vždycky jako beránci. Válku z přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy Arméni ovládli Náhorní Karabach i s okolními ázerbájdžánskými okresy, provázely etnické čistky na obou stranách.
K exodu Arménů došlo v době, kdy opět stoupá napětí mezi Kosovem a Srbskem. Zastánci samostatného Kosova však nejsou v případě dění v Náhorním Karabachu slyšet. Na pražském náměstí Míru se nekoná žádná demonstrace, jako se koncem devadesátých let pořádala na podporu kosovských Albánců.
Případy obou oblastí jsou přitom velmi podobné, obě obývala menšina, která nechtěla zůstat součástí státu, jejž považovala celkem oprávněně za nepřátelský, a toužila po samostatnosti. Obě měly autonomní status a oběma ho vlády jejich zemí odebraly.
Když se kosovští Albánci dali do pohybu a mířili k albánským hranicím, kam jich žádné masy nedošly, vedlo to k dalšímu tlaku na Srbsko. To se pak stalo terčem bombardování NATO, což bylo sporné. Nyní ovšem nevidím, že by vláda v Baku čelila jakémukoli tlaku, natož hrozbě vojenským zásahem, i když přes sto tisíc Arménů z Náhorního Karabachu už došlo na hranice.
Naopak se zdůrazňuje se, že Náhorní Karabach je součástí Ázerbájdžánu, jako bylo Kosovo součástí Srbska. Jeho teritoriální integrita se však nectila. Když se kosovští Albánci rozhodli vyhlásit jednostranně samostatnost, nikdo jim v tom nebránil a mnoho zemí včetně USA, Francie, Británie a Německa i ČR ji promptně uznalo. Jednostranně vyhlášená náhorněkarabašská republika Arcach ovšem uznána nebyla a Západ nijak nereagoval na hrozby ze strany Baku. Po válce z roku 2020, kdy Ázerbájdžán dostal pod kontrolu okresy sousedící s Náhorním Karabachem, bylo jasné, že další na řadě je právě Náhorní Karabach. Ázerbájdžánský velvyslanec Adiš Mamadov mi to v rozhovoru potvrdil a pochybuji, že jsem byl jediný, kdo znal záměry Baku.
Západ však nezareagoval ani na letošní desetiměsíční blokádu Náhorního Karabachu. Je tu samozřejmě válka na Ukrajině, Západ věnuje velké prostředky na pomoc Kyjevu, ovšem na adresu Baku nepřišlo ani důrazné varování.
Těžko se pak vyvrací tvrzení o licoměrnosti Západu a jeho dvojím metru. Nutně se naskýtají otázky, jestli Západu není bližší ázerbájdžánský plyn než osud obyvatel Náhorního Karabachu, když je navíc režim v Baku otevřeně podporován Tureckem, členskou zemí NATO, která mu dodává zbraně.
Složitě se bojuje i s názorem, že Západ jde především na ruku muslimům, protože jak kosovští Albánci, tak Azerové, kteří mají z vývoje prospěch, jsou muslimové.
Nekonáním v případě Arménie vyvracíme jeden z pilířů západní demokracie, jímž je univerzálnost lidských práv. Pro kosovské Albánce platí a pro Armény ne?