Článek
Hlavním důvodem přitom není fyzická zchátralost. Vždyť možná nejlepším americkým prezidentem všech dob byl Franklin Delano Roosevelt, který byl po onemocnění obrnou v roce 1921 částečně ochrnutý a musel občas úřadovat na vozíku. Dosti nemocní byli, snad jen s výjimkou Václava Klause, ke konci svého prezidentství i všichni českoslovenští a čeští prezidenti. Problém to ale začal být, až když chátrání, související vesměs s věkem, začalo postihovat i mysl.
Historici tak budou ještě dlouho spekulovat, jak by se naše historie vyvíjela v roce 1948, kdyby prezident Edvard Beneš nebyl v únoru 1948 už ve velmi špatném zdravotním stavu, což mělo podle svědků vliv i na jeho schopnost rozhodovat.
Prezidenta Ludvíka Svobodu, který utrpěl několik mozkových příhod, raději komunisté nahradili v roce 1976 Gustavem Husákem, který ovšem sám postupem času jevil známky značného fyzického i duševního opotřebení a v prvních dnech sametové revoluce už působil zcela dezorientovaně.
Stejně jako Husák byl i Zeman kdysi bystrým intelektuálem. Dnes – stejně jako Husák ke konci své kariéry – už jen opakuje pořád dokola stejné teze a fráze, v nichž se už nemění ani slovosled.
Jeho projev ve Sněmovně asi nejlépe shrnul komentátor Petr Fischer, když na sociálních sítích napsal: „Projev prezidenta k rozpočtu kopíroval předchozí projev prezidenta k rozpočtu, který kopíroval předchozí projev prezidenta k rozpočtu.” Totéž platí i o jeho projevech u příležitosti státního svátku 28. října nebo o tzv. vánočních poselstvích.
Třikrát a dost? Zeman už potřetí pochválil Maláčovou za tutéž věc
Zeman do domácí politiky už nevnáší žádné nové obsahové impulsy. Občas něčím překvapí, nebo spíš „šokuje“, v zahraniční politice, jenže se vzápětí většinou ukáže, že jde o iniciativu nekonzultovanou s vládou, a tedy v podstatě irelevantní. A i jeho občasné mocenské hrátky jsou zajímavé, už jen především tím, o kolik více než minule pošlape Ústavu.
Přesto i někteří jeho kritici tvrdí, že výše zmíněné aktivity ukazují, že ač mu možná ubývá fyzických sil, duševních má stále dost. Těžko říct. Ve svém projevu ve Sněmovně nejen opět zněl jako (tentokrát dosti unavený) kolovrátek, ale při příchodu do sálu se podle zpráv v médiích sháněl po premiérovi, kterého přitom sám požádal, aby ho zastoupil v Tokiu při inauguraci nového japonského císaře.
Měla-li jeho otázka „Je tady Babiš?” být vtipem, moc se nepovedl. A ani to na vtip nevypadalo. Mnohé tak spíš napadne, jestli vedle fyzických potíží nezačíná prezident trpět podobnou dezorientací, jakou předváděl ke konci svého prezidentství Husák.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Jeho rekondiční pobyt v nemocnici byl vysvětlen tak, že chce být v dobré formě při oslavách státního svátku 28. října, spojeného s udílením státních vyznamenání. Pokud bychom ale brali jeho vystoupení ve Sněmovně jako měřítko toho, jak moc mu „rekondiční“ pobyt prospěl, je asi tím nejlepším, v co lze doufat, že při svém projevu zase víceméně zopakuje vše, co už řekl ve svých projevech u příležitosti 28. října šestkrát, včetně urážek svých oponentů, a pak snad zdárně udělí všechna vyznamenání. To je ovšem dost smutné, protože od hlavy státu bychom měli chtít víc.