Článek
V červnu vyvolal zákaz kotlů pouliční demonstrace v Bavorsku a vláda musela tempo přechodu na tepelná čerpadla podstatně zpomalit. Zelení se stali terčem posměchu, když se ukázalo, že Německo nemá a dlouhá léta ani mít nebude dostatečnou kapacitu na jejich výrobu a instalaci, o astronomických nákladech na zateplování domů ani nemluvě.
I kdyby se Evropa nenacházela v hospodářské recesi, nesmírně nákladný přechod na tzv. čistou energetiku by vedl k výraznému snížení životní úrovně občanů, a pro mnohé znamenal chudobu. Přesto se však Evropská komise chová, jako by se nic nedělo a k „ochraně klimatu“ vydává nová, přísnější pravidla.
Dokonce i v kdysi tak konzervativní a pragmatické Británii politici všech tří parlamentních stran propadli klimatické ideologii a naordinovali lidem těžký zelený úděl. Avšak na rozdíl od Evropy, kde opozici nezbývá než vyrazit do ulic, si ostrované stále ještě zachovali legitimní „lidovou“ demokracii a většinový volební systém. Pasivní společnost se sice probouzí pomalu, ale pak stačí málo, a všechno je jinak.
Zdiskreditovaná konzervativní vláda dnes bezmocně trůní nad dluhy po covidu, desetiprocentní inflací, divokými stávkami, zhrouceným zdravotnictví a ke břehům ostrovního království připlouvá měsíčně několik tisíc běženců, jež nedokáže zastavit ani vypudit. Za labouristy toryové dlouhodobě zaostávají o 17-20 procentních bodů, a nikdo nepochybuje, že v nadcházejících volbách ztratí vládu i většinu svých poslanců.
Avšak ouha! Nedávno sice katastrofálně prohráli ve dvou doplňovacích volbách, ale překvapivě zvítězili v londýnském okrsku Uxbridge. Proč?
Kandidát konzervativců se postavil proti rozšíření zóny nízkých emisí z Centrálního Londýna na všechny okrsky města, což majitele starších vozů na benzín (2006) a na naftu (2015) finančně postihne nebo rovnou zruinuje, vždyť za každý den použití nebo vjezd nutno zaplatit 12,50 liber (350 Kč). Pro drobné živnostníky, rodiny s dětmi nebo řemeslníky v době, kdy během dvou let klesla životní úroveň o 20 procent, hotová pohroma.
Nečekaná výhra konzervativců okamžitě vyvolala vzrušenou diskusi mezi politiky a vyjevila zavilou moc politického náboženství, jemuž tak dlouho slouží. Ozval se i bývalý premiér Tony Blair, jenž od svého zvolení (1997) dogma nulových emisí skleníkových plynů prosazoval. Aby zachránil levici, prohlásil: „Upřímně řečeno, nemáme moc ovlivnit klimatickou změnu.… Emise rozvinutého světa klesají, ale v rozvojových zemích stoupají… Roční zvýšení emisí v Číně se rovná celé naší produkci… a za posledních osm let Čína vypustila do ovzduší více kysličníku uhličitého než Británie od počátku průmyslové revoluce… Na cestě k nulovým emisím do roku 2050 musíme pokračovat, ale nemůžeme po lidech požadovat neúnosné náklady.“
Šalamounsky se ozval i premiér Rishi Sunak, „potřebným rodinám nesmíme zvýšit životní náklady.“ A objevil se i požadavek na zrušení zákazu výroby benzinových a naftových aut (v Británii od 2030), který rozlítil většinu ministrů, zastánců čisté nuly.
Stačily jediné volby jediného okrsku, aby ukázaly, co si lidé přejí. Konečně se bude mluvit o děsivých nákladech na elektrifikaci, které alarmisté zamlčovali. A politici se začnou přetahovat, kdo lépe vyjde občanům vstříc. Má snad Británie kvůli svému jednomu procentu globálních emisí upadnout do bídy? Jaké štěstí, že se může suverénně rozhodnout.
Většina Britů se touží vrátit do EU. Bruselu věří víc než své vládě
