Článek
Rozložení sil na Blízkém východě se v posledních desetiletích výrazně nezměnilo. Hlavní konflikty probíhaly mezi Izraelem a Palestinci a Izraelem a libanonským Hizballáhem a jeho předchůdci. K posledním větším změnám došlo v první dekádě nového tisíciletí, kdy se Izrael stáhl z jihu Libanonu a v roce 2005 i z Pásma Gazy, kterého se zmocnilo teroristické hnutí Hamás, jež dalo před mírovým procesem přednost ostřelování Izraele.
Po svržení Saddáma Husajna v Iráku začal růst vliv Íránu v oblasti. V Iráku se chopili moci většinoví šíité, čehož využil Teherán, aby rozšířil svou moc. Vytvořil pozemní most sahající přes Irák a Sýrii až do Libanonu. Mohl tak snadno vyzbrojovat Hizballáh, který v létě roku 2006 svedl válku s Izraelem, i hnutí Hamás.
Za změnou situace paradoxně stál zdánlivě největší úspěch vazalů Íránu. Hamás 7. října 2023 zaútočil z Gazy na území Izraele a povraždil tam na 1200 lidí, většinou civilistů. Hizballáh ho od té doby podporoval neustálým ostřelováním severu Izraele. Následná vojenská operace v Gaze, která si vyžádala desítky tisíc obětí, se vlekla, ale Izrael se tentokrát rozhodl neustoupit mezinárodnímu tlaku a vypořádat se svými nepřáteli definitivně. I když to trvalo skoro rok, nakonec se mu podařilo rozložit Hamás, když zlikvidoval většinu jeho nejvyšších vůdců. Pak přišel na řadu Hizballáh, který potkal podobný osud. Íránu se Izrael zastrašit nepodařilo, i když na něj dvakrát vypálil mohutné salvy balistických raket, dronů a střel s plochou dráhou letu. Izrael jich většinu s podporu spojenců zlikvidoval, a ještě dokázal odpovědět.
Soustředění Íránu a Hizballáhu na Izrael však oslabilo Sýrii, která se potácela v ekonomických problémech. Příslušníci íránských revolučních gard a Hizballáhu letos měli jiné úkoly než udržovat u moci Bašára Asada. Čas a síly na to nemělo ani Rusko, které se soustředilo na válku na Ukrajině, jež pohlcuje stále více jeho prostředků. Vojáky ze Sýrie Moskva postupně stahovala, aby je mohla vrhnout do ukrajinského mlýnku na maso.
Situace využili Asadovi odpůrci. Turecko dalo volnou ruku teroristické skupině Hajját Tahrír aš-Šám (HTS) ovládající provincii Idlib, aby vyrazila na Damašek. Samo přitom vytlačovalo od svých hranic Kurdy, což byl jeho prioritní dlouhodobý cíl.
Rozložená syrská armáda postupu opozice v čele s HTS nebránila a Asadův režim doslova za pár dní padl. To mělo osudové dopady na dosavadní hlavní spojence Damašku, tedy Rusko a Írán. Teherán pochopil, že Sýrii ztratil, a hlavně se staral o to, aby se odtamtud mohli stáhnout příslušníci jeho revolučních gard. Ztráta Sýrie ale znamená, že už nemá jak podporovat zdecimovaný Hizballáh, natož Hamás. „Dominantní silou se může stát Izrael,“ uvedl na síti X bývalý íránský viceprezident a klerik Mohammad Alí Abtahí. Izrael je rozhodně v komfortnější situaci, i když islamističtí radikálové v něm vidí stejného arcinepřítele jako íránští ajatolláhové. Židovský stát proto preventivně na Golanských výšinách obsadil nárazníkovou zónu. V každém případě si načas může oddechnout. Nebude už muset likvidovat zařízení íránských revolučních gard v Sýrii. Hned nebude muset ani čelit islamistům, protože v Sýrii jednotlivé skupiny teprve budou soupeřit o moc. A premiér Benjamin Netanjahu se může prsit, že zvolil správný postup.
Hlavním vítězem je Turecko, jemuž se nejen podařilo vytlačit Kurdy od hranic, ale bude mít v Damašku sobě nakloněnou vládu, ať už ji ustaví kdokoli. Bez turecké pomoci by se vzbouřencům Asada porazit nepovedlo. To není úplně dobrá zpráva nejen pro Syřany, kteří se stanou vazaly Turecka, ale ani pro Izrael, protože Turecko už nyní silně podporuje Hamás.
Írán, který přestal být jednou z regionálních mocností, však není jediným poraženým. Druhým je Rusko, které ztratilo na Blízkém východě své pozice, jež těžce získalo, když přišlo v roce 2015 na pomoc Asadovi v občanské válce. Nejde však jen o ztrátu pozic na Blízkém východě. Rusko zřejmě přijde i o přístup ke Středozemnímu moři. I kdyby nemuselo hned opustit své hlavní dvě základny v Sýrii, už je nebude moci využívat v takovém rozsahu. Ztráta Sýrie však také znamená, že Rusko bude muset omezit své aktivity v Africe, protože právě přes Sýrii mělo po moři přístup do Libye a mohlo pak snadno podporovat junty v Mali, Čadu, Nigeru, Burkině Faso nebo vzbouřence v Súdánu.
Ještě horší než ztráta opěrných logistických bodů je však ztráta vojenské prestiže. Všichni vidí, že Rusko nedokázalo nejen udržet u moci svého muže Bašára Asada, ale rovnou ztratilo celou Sýrii. To je velká skvrna na obrazu Ruska jako záštity multilaterálního světa. Navíc to není poprvé. Rusko už dříve obětovalo Arménii, když umožnilo Ázerbájdžánu připojit Náhorní Karabach. Baku na něj přitom nemělo nárok, protože byl autonomní oblastí a jeho obyvatelé nechtěli být součástí Ázerbájdžánu.
