Článek
Součástí dohody, kterou v Paříži podepsali zástupci USA, jihovietnamské i severovietnamské vlády a jihovietnamských severem podporovaní partyzáni, byl rychlý odchod amerických vojáků a také garance partyzánům, že si mohou udržet pod kontrolou území, která v Jižním Vietnamu ovládli s podporou Hanoje. To umožnilo severovietnamské armádě a partyzánům, aby o dva roky později silou ovládli celý Vietnam.
Dohoda nejen nezajistila klid zbraní, ale umožnila jedné straně vyhrát. To by si měli uvědomit všichni, kteří volají po míru na Ukrajině za cenu ústupků Moskvě. Přistupovat na nevýhodný mír se nevyplácí, ať už se zdají důvody jakkoli racionální – v případě Vietnamu to byl mohutný odpor proti válce.
Že se podobné ústupky nevyplácejí, se ukázalo i o 45 let později při odchodu Američanů z Afghánistánu. Vietnam i Tálibán se chlubily, že dokázaly porazit armádu supervelmoci, což USA mezinárodně oslabilo.
Američané přitom nebyli poraženi v poli, pod velením generála Williama Westmorelanda rozdrtili na začátku roku 1968 severovietnamskou ofenzívu Tet. Ani později nedokázali vojáci Severního Vietnamu s partyzány rozhodnout válku na bojišti. Kdyby Američané ve Vietnamu zůstali, zřejmě by výsledkem byl obdobný pat, jaký přinesla korejská válka, přičemž nechci spekulovat, jestli by to nakonec bylo pro Vietnamce lepší než sjednocení.
Vietnam však jasně ukázal, že nejde vést válku bez podpory vlastního lidu. Tu těžko mohlo získávat masivní bombardování, vůbec největší v historii, shazování rakovinotvorných defoliantů a masakrování civilistů, k jakému došlo v My Lai. Není proto divu, že právě za vietnamské války dosáhlo vrcholu protiválečné hnutí, které sice bylo podporované Sovětským svazem, ale odpor proti konfliktu byl autentický. Kdo viděl snímky obětí sežehnutých napalmem, ten na ně nezapomene. Po Vietnamu začala americká armáda podnikat, co šlo, aby minimalizovala vlastní ztráty bez ohledu na cenu, ale také se snažila minimalizovat civilní oběti na druhé straně, protože každá civilní oběť je Washingtonu otloukána o hlavu.
Odpor proti válce ve Vietnamu dosáhl takové míry, že republikán Richard Nixon vyhrál prezidentské volby pouze proto, že slíbil stahování amerických vojáků. Američané měli války ve Vietnamu dost, klukům narozeným po druhé světové válce se nechtělo povinně rukovat a umírat v bojích na opačné straně Pacifiku, kterým nerozuměli. Vietnam Spojené státy neohrožoval a Američany podporovaný jihovietnamský režim byl svinský, na počátku války se tam junty střídaly jak na běžícím pásu, což neznamená, že by severovietnamský byl lepší.
Mladí Američané však vnímali vietnamskou válku jeho snahu o dekolonizaci, která v té době probíhala na celém světě, a ne jako střet mezi supervelmocemi o svůj vliv v regionu, o snahu zabránit šíření komunismu. Proto je nutné připomínat, že na Ukrajině nejde o rozdělení sfér vlivu, ale o svobodu Ukrajinců rozhodovat si o svém osudu sami – většina jich chtěla dlouhodobě posílit spojení s EU – a o nutnost ukázat Rusku, že se vojenská agrese netoleruje, aby nemohlo opět útočit.
Poučení z vietnamské války však platí i pro Rusko. Pokud budou ukrajinské civilisty masakrovat ruské rakety a íránské drony, obrátí se to nakonec proti Moskvě, tak jako se bombardování Vietnamu obrátilo proti americké vládě. I v Rusku utíkají muži do zahraničí, aby nemohli být povoláni, jako to dělali Američané odjíždějící do Kanady. Ruská média už informují o dezertérech a s rostoucím počtem vlastních padlých bude klesat ochota Rusů umírat za ovládnutí cizí země. Už jednou se to ukázalo v 80. letech za války v Afghánistánu, jejíž popularita v Sovětském svazu klesala. Zapomínat by v Kremlu neměli ani na vietnamský syndrom, porážka se nepříjemně zadře pod kůži, jak poznali nejen Američané po Vietnamu, ale o dvě dekády později i Sověti po konci války v Afghánistánu, která přispěla k rozpadu SSSR.
Prvotní opojení z postupu se postupně vytrácí. Kontrola médií je sice v Rusku silná, ale jsou tam sociální sítě.