Článek
Vyhlášení samostatnosti byla výjimečná událost ve výjimečné době. Ani těm nejradikálnějším českým intelektuálům a politikům se o něm na počátku 20. století nesnilo, i když se koncem 19 století začala rozpadat Osmanská říše a samostatnost získaly Řecko, Srbsko, Rumunsko a Bulharsko. Vysněným cílem bylo dosáhnout rakousko-českého vyrovnání.
Až po vypuknutí první světové války začali exiloví čeští politici v čele Tomášem Garriguem Masarykem usilovat o vyhlášení samostatného Československa, čemuž napomohl vznik československých legií, jež se zapojily do boje proti německému císařství a habsburské monarchii. Nebyla to žádná symbolická jednotka, legie měly ke konci války na 100 tisíc příslušníků.
Ovšem ještě ve čtrnáctibodovém programu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona k poválečnému uspořádání světa po konci války z ledna 1918 se v případě osmanské říše a Rakousko-Uherska hovořilo jen o autonomii pro jednotlivé národy, obnovit se měla jen státnost Belgie a vzniknout mělo Polsko. Po dlouhou dobu platilo, že vládnou říše, které se zvětšují, nebo území ztrácejí, ale i po porážkách dále existují. Až od března 1918 začaly státy Dohody prosazovat právo na sebeurčení národů pod habsburskou nadvládou.
Takovéto okamžiky, kdy se říše rozpadají a vznikají nové státy, se v historii objevují pravidelně, ale nikoliv často. Ve 20. století k tomu došlo ještě dvakrát. Po druhé světové válce, když se rozpadala koloniální soustava, získaly desítky bývalých kolonií samostatnost, koloniální mocnosti nicméně existovaly dále bez kolonií. Podobná situace nastala až na začátku 90. let, když se rozpadly Sovětský svaz, Jugoslávie i Československo. Zatímco poslední dva jmenované útvary se úplně rozpadly, jeden krvavě a druhý poklidně, v případě SSSR to bylo trochu složitější, všechny svazové republiky sice získaly samostatnost, ale základ Sovětského svazu, rozlehlá Ruská federace, dále existovala.
Možnost získat samostatnost je vzácná, protože většina zemí nechce přijít o část území, ani nás odchod Slovenska zrovna netěšil (mě určitě ne), takže se samostatnosti nedočkali ani Baskové, ani Katalánsko. Mnohé státy naopak chtějí své území rozšířit, jak to nyní ukazuje Rusko. Imperiální touhy nepatří minulosti, což není nijak překvapivé – on každý, nejen státy, chce víc a mnohdy na něčí úkor.
Privilegia samostatného státu je třeba si vážit, protože mnohé národy o něj marně usilují. Je třeba ho hájit, což samostatně vzhledem k velikosti není možné. Musíme mít přátele, na které se můžeme spolehnout, že nám pomohou a my se jim pokusíme nějak revanšovat. Z tohoto hlediska je dobře, že jsme plnoprávnými členy NATO – snižuje to riziko, že by si na nás někdo troufl. Z téhož důvodu je dobré, že jsme v Evropské unii, která účinně brání konfliktům na starém kontinentu, ale i v ní musíme hájit své zájmy, abychom se v ní nerozplynuli nebo nás některé hloupé nápady nestrhly do propasti.
S jedním žalářem národů, jak se trochu přehnaně říkalo Rakousko-Uhersku, máme zkušenosti. Tak hrozné to sice nebylo, ale Čechy tam brali, jak se říká, u huby. A pokud bychom se opět stali součástí většího celku, už bychom nemuseli mít to štěstí a mohli bychom zůstat jako Kurdové bez vlastního státu.
Znějí sice hlasy, že právě vznik národních států vedl k nejkrvavějším válkám, ale i ty náboženské byly pěkně krvavé a tažení Tamerlána, jenž se rozhodl rozšířit a pozvednout svou říši, mělo 15 milionů obětí. Národní státy mají bohužel k dokonalosti daleko, ale nic lepšího tu zatím není.
Otevírací doba obchodů 28. října: Kde nakoupíte během svátku
