Článek
V konfliktu na Ukrajině se to ukázalo několikrát, a to hned od počátku. Jeden ze směrů úderů byl veden přes areál Černobylu, protože se čekalo, že nebude tak bráněný a Ukrajinci si tam nedovolí ostřelovat ruské jednotky. Když Rusku nevyšel bleskový plán svržení kyjevské vlády, nedělalo mu žádné potíže ostřelovat neřízenými raketami Charkov nebo na obydlené čtvrtě shazovat kazetovou munici, což je podle Ženevských konvencí válečný zločin. Samotné využití kazetových bomb ne, protože ani Rusko, ani Ukrajina, ale ani USA nebo Čína nepodepsaly konvence zakazující jejich použití. Jsou si totiž dobře vědomy, že nejúčinnější je likvidace živé síly nepřítele.
Když Rusko na podzim ztratilo část dobytého území v Charkovské a Chersonské oblasti, zahájilo útoky na ukrajinskou energetickou síť se zřetelným cílem vystavit obyvatele zimě a otupit jejich odhodlání se bránit. Další vlna náletů na Kyjev a další ukrajinská města přišla během května.
Hodí se všechno, co by mohlo nepřítele zlomit. A bylo tomu tak vždy. Dlouhodobě se obléhaly hrady i města, aby se jejich obránci nechali vyhladovět. Bombardována byla Guernica, vybombardováno bylo Coventry a v odvetě pak byly zničeny desítky německých měst počínaje Hamburkem, když se ukázalo, že zápalné bomby mohou vyvolat ohnivou smršť. Nejvíce to postihlo v noci z 9. na 10. března 1945 Tokio, kde bylo vypáleno 40 kilometrů rozlohy města a zahynulo přes sto tisíc lidí – více než v Nagasaki
Přehrady byly také legitimními cíli, jak ukázala operace Chastise. Speciálně upravené bombardéry Lancaster shodily před osmdesáti lety speciálně vyvinuté pumy k ničení hrází. Hráze dvou přehrad Möhne a Erdersee byly tak poničeny, že se vylilo 330 milionů tun vody, které zaplavily území do vzdálenosti 80 km. Ničení přehrad na severu Korejského poloostrova zase mělo před 70 lety donutit KLDR a Čínu, aby přistoupily na příměří.
Zásady vedení války, aby měla co nejmenší dopad na civilisty, platí jen do té doby, dokud si to lze dovolit. Když začne jít do tuhého a nedaří se, tak se na konvence přestává dbát.
Zbrojaři i armády se chlubí, jak přesné mají zbraně, které ničí jen vojenské cíle a minimalizují civilní oběti, ale realita je jiná. Chirurgické zásahy přecházejí v prachobyčejné masakry jako v Bachmutu. Techniku lze nakonec nějak nahradit, i když bude třeba horší, ale pokud se pozabíjejí nepřátelští vojáci, nebude mít kdo bojovat. Když docházejí vojáci, verbují se děti, jak to známe z Afriky i některých dalších chudých oblastí, či z konce druhé světové války, kdy byli nasazováni příslušníci Hitlerjugend a ve Volkssturmu zase starci.
Proč se protrhla hráz Kachovské přehrady, zatím jasné není, a je otázka, kdy se to dovíme, jestli vůbec. Archivy se obvykle otevírají po padesáti letech. Na první pohled se nezdá, že by to některé ze stran přineslo jasnou výhodu. Ukrajinci by sice takto mohli odříznout od vody Krym, ale postup k němu by byl obtížný, protože voda z přehrady zaplavila rozsáhlá území na levém břehu Dněpru, přes který by se nemohla dostat těžká technika. Překročit řeku je však tak obtížné, že zaplavení močálovitých oblastí, aby tudy Ukrajinci nemohli postupovat, také nedává velký smysl, jenomže válka není o logice. Zkouší se všechno. Od druhé světové války se ví, že bombardování měst nezlomí odhodlání obyvatel, Rusové však přesto pokračují v ostřelování Kyjeva raketami. Válka je svinstvo.
Hledat viníka je složité, mohl to také být nějaký přehnaně iniciativní důstojník na jedné či druhé straně, nebo souhra nešťastných náhod. Možná se uvolnily miny, které byly na Dněpru a explodovaly, možná jen naplněná přehrada poškozená předchozími útoky nevydržela tlak vody. Ale ono to až tak podstatné není.
Kdyby Rusko loni nenapadlo Ukrajinu, stála by nejen přehrada, ale i tisíce zničených domů, létalo by velkoletadlo Mrija a v České republice bychom neměli několik set tisíc válečných uprchlíků. Dobře to řekl generální tajemník OSN António Guterres: „Jedna věc je jasná – je to další ničivý následek ruské invaze na Ukrajinu.“ Z tohoto pohledu je viník znám.
