Článek
Ukrajinská protiofenziva probíhá od června, ale zatím k žádnému velkému průlomu nedošlo, i když bylo osvobozeno přes 200 kilometrů čtverečních. To je sice málo ve srovnáním s loňskou bleskovou protiofenzivou v Charkovské oblasti, ale zas to není ani úplně pominutelná rozloha.
Člověk však čeká víc. Je odchovaný hollywoodskými filmy, které vycházejí z tradiční dramatické formy tvořené pěti částmi. Po expozici nastiňující situaci následuje kolize, v tomto případě ruská invaze, krize, kdy jsou ruská vojska u Kyjeva. Pak přichází peripetie, tedy obrat a následně rozuzlení.
Právě podle zidealizovaných válečných filmů si všichni zastánci Ukrajiny přejí vidět, jak ukrajinské jednotky osvobozují celé území a zaprášení ukrajinští vojáci s potrhanými prapory jsou vítáni místními obyvateli, zatímco vojska agresora prchají a jejich velitel, hlavní to zloduch, bídně hyne nebo je alespoň zajat a čeká ho soud.
Takovéto příběhy přinášejí divákům uspokojení, protože zlo je poraženo jako v pohádkách. Realita má však daleko k filmům, jejichž dramaturgickým zákonitostem má tendenci podléhat skoro každý. Všichni chtějí vidět definitivní řešení, zastánci Kyjeva rychlý postup ukrajinských jednotek k Azovskému moři, milovníci Putina pak pád Volodymyra Zelenského. Všichni mají tendenci přeceňovat aktuální dění, protože si přejí, aby nastal jimi kýžený výsledek. Trochu připomínají sportovní fanoušky.
Když Ukrajinci postoupili u Robotyne, všichni je už viděli, jak vstupují do Melitopolu nebo aspoň Tokmaku, zatímco obdivovatelé Ruska se těšili nad obrázky zničené západní techniky a hovořili o neúspěšné protiofenzivě a nepoučitelných Ukrajincích, které pod Zelenského vedením čeká naprostý pád.
Ve skutečnosti šlo o další z mnoha střetnutí v té – pro vnějšího pozorovatele – nejnudnější podobě války, v opotřebovávací válce. Ukrajinci se pokusili o průlom, ale nedosáhli ho. Nebušili však zbytečně do plných, takže mají stále dost prostředků pro další útok. Rusové se sice holedbají množstvím zničené techniky, ale jde opět jen o desítky kusů, což poměr sil nemění.
Není náhoda, že Carl von Clausewitz psal o válečném umění a ne o řemesle, protože neznámých a proměnných je tolik, že se nedá předem nejen říci, ale ani odhadnout, co se na bojišti bude dít, kdo kde objeví dřív slabinu nepřítele.
Zlo však bývá poraženo na hlavu jen v pohádkách, v realitě se většinou dospěje k novému uspořádání, které reflektuje aktuální situaci. Ta stávající nevyhovuje ani jedné straně. Ukrajinci se nesmíří s okupací tak rozsáhlého území, zatímco ruské vedení cítí, že to, čeho se mu podařilo dosáhnout, nejde označit za velké vítězství. Válka tedy pokračuje.
A vytýkat Ukrajincům, že místo jednání upřednostnili boj, nejde. Už osvobodili polovinu území, které ruští vojáci okupovali loni v březnu. Pro Ukrajinu znamená i tento postup velké vítězství, i když ne to vysněné úplné. A každý další osvobozený kilometr čtvereční je vítězstvím slabšího nad silnějším a je ho potřeba vítat.
