Článek
Rusové si už nějakou dobu stěžují, že Ukrajinci nechtějí jednat. Mají pravdu. Situace z počátku války, kdy byli Ukrajinci ochotni k nějakým ústupkům ve strachu, že by Rusko mohlo ovládnout Kyjev, pominula. Kreml ji nevyužil, protože si naivně myslel, že by mohl získat ještě více.
Když se však ukázalo, že se západní pomocí dokážou vzdorovat ruské agresi a Rusy vytlačit od Kyjeva i Černihivu, začali si Ukrajinci věřit a ochota Kyjeva k ústupkům rychle klesla, k čemuž přispěl i masakr v Buči.
O kompromisech se už nediskutuje. Kyjevská vláda jasně deklaruje, že chce osvobodit všechna okupovaná území. Disonantní hlasy nezaznívají, lidé s vazbami na Rusko museli své posty opustit a mnohým zastáncům kompromisů došlo, že nejsou reálné – Rusko dohody neplní, a pokud slíbí, že něco neudělá, je jen otázkou času, kdy to provede.
Záměr osvobodit celou Ukrajinu včetně oblastí, které nebyly ani před invazí pod kontrolou ukrajinských sil, tedy celý Donbas i anektovaný Krym, ale znamená jediné – válka se protáhne. Rusko mohlo na počátku války počítat aspoň s jistým momentem překvapení, byť ne příliš velkým vzhledem k tomu, jak dlouho se na invazi připravovalo. To Ukrajinci nebudou moci počítat s žádným – budou bojovat proti dobře připravenému protivníkovi, který si už buduje obranné linie.
Bez další masivní pomoci Ukrajinci uspět nemohou. A tentokrát už nebude stačit pročesat sklady, jestli se v nich nenachází stará sovětská technika a munice, a tu pak poslat Kyjevu. Už toho v nich moc nezbylo. Dodávat nové zbraně je však něco jiného než předčasně vyřadit staré. V době inflace a prudkého růstu cen energií, které začínají dopadat na střední třídu, jsou potřeba peníze na pomoc lidem.
O nutnosti porazit agresora není pochyb, ale v době nastupující recese se to hůř obhajuje. Na své limity může narazit i Ukrajina, s rostoucí délkou konfliktu a přibývajícím počtem padlých začne nutně klesat odhodlání vlastního lidu, zejména bude-li postup pomalý. Už před válkou někteří Ukrajinci dávali najevo, že by bylo lepší se vzdát zničeného Donbasu výměnou za mír. Dneska si už uvědomují, že to nebylo řešení, jen by to povzbudilo apetit nenasytného ruského medvěda, nicméně už nyní slova o nutnosti osvobodit celou zemi vedla některé ukrajinské běženkyně k fatalistickému povzdechu – to bude znamenat dlouhou válku. Většina by se jich nejradši co nedříve vrátila domů a vedla zase mírový život bez strachu o osud blízkých.
Působí to jako neřešitelná situace, jež může nakonec jít na ruku Rusům, kteří mají přece jen víc zbraní ve skladech, byť starých. Občas se píše o kvadratuře kruhu, ale i u té se ukázalo po objevu Ludolfova čísla, že je řešitelná. Nejlepší by bylo co nejrychleji poskytnout Kyjevu co největší vojenskou pomoc i za cenu snížení vlastní obranyschopnosti. Už se ukázalo, jak dokážou být salvové raketomety HIMARS účinné, jenomže dodávky jsou pomalé a po kapkách, po prvních deseti přibyly ještě čtyři a měly by přibýt ještě další čtyři.
Poskytnutí pomoci nemůže být otázkou dnů a týdnů, ale spíše měsíců. Leccos bude potřeba vyrobit a taky je nutné zacvičit ukrajinské vojáky, aby západní výzbroj využívali co nejefektivněji, ale nesmí se to protahovat. Ne náhodou se říká, že kdo rychle dává, dvakrát dává, protože Rusové mezitím mohou přisouvat posily nebo se zakopat. Příliš pomalá pomoc vede k protahování války, jež je nakonec nákladnější po všech stránkách.
Je to pravý opak toho, co říkají zastánci Ruska, kteří varují před dodávkami západních zbraní na Ukrajinu, jež podle nich konflikt eskalují a zhoršují situaci. V tom mají pravdu, zhoršují ji Rusům.