KOMENTÁŘ: V kauze Nagyové se hraje i o příští postavení žalobců - Josef Koukal

Musejí mít k dispozici daleko lepší informace než já a trápí mě, že nikdo z nich neprozradil, o jaká zjištění jde a jak k nim přišel.

Nechce se mi totiž věřit, že by k tak rezolutním závěrům docházeli z podkladů, které zazněly u Obvodního soudu pro Prahu 1, jenž případ posuzoval. Z důkazů včetně odposlechnutých soukromých hovorů Nagyová – Nečas, které by člověk raději ani neslyšel, žádný jednoznačný závěr o spáchání zločinu neplyne.

Že na základě informací, které vzaly původ u Nagyové, zpravodajci cosi konali, je zjevné, to však automaticky nezakládá trestní zodpovědnost. Co vlastně dělali, o tom se v průběhu procesu vedly dlouhé disputace, zda šlo o sledování, či kontrasledování a jaké informace a jakým způsobem má či nemá služba vůbec prověřovat. Mnohdy stačí drobná změna terminologie, aby se změnila i právní kvalifikace.

Zkrátka na základě toho, co předem nezaujatý pozorovatel mohl z argumentů předložených soudu vydedukovat, jednoznačný závěr dle mého skromného mínění nevyplývá.

Pohoršovat se nad verdiktem by ode mne bylo dokonce pokrytecké. Na ranní dotaz mé ženy z minulého pátku, o čem budu psát, jsem při odchodu do práce odpověděl: „O tom, že dnes zprostí Nečasovou obžaloby“.

Netvrdím ani, že u odvolacího soudu nedopadne vše jinak. Vzhledem k tomu, že nezazněla jediná věta odůvodnění, nad dalším osudem případu lze maximálně věštit.

Žehrání na rozhodnutí soudu ovšem pokládám za předčasné a málo vyargumentované.

Výsledek procesu, resp. všech větví procesu, které s Janou Nečasovou souvisejí, přitom měl, má a bude mít dalekosáhlé důsledky.

Ty politické jsme už mohli pozorovat. Předčasné volby provázené historickým propadem pravice a naprostým fiaskem ODS.

Nyní je v sázce velká část prestiže státního zastupitelství. Ta těžce utrpí, skončí-li monstrakce z června 2013 (zásah stovek policistů v kancelářích, bankovních sejfech, na úřadu vlády, zatýkání podezřelých atd.) blamáží a namísto velkého korupčního skandálu žalobci usvědčí bývalou premiérovu milenku z podružného nezdanění drahých kabelek.

Vždyť právě nyní se rozhoduje o příští podobě zákona o státním zastupitelství, který navržené verzi mocenské postavení žalobců výrazně posiluje. Pokud státní zástupci na případu Nečasové pohoří, bude to silný argument proti novému zákonu.

Na kauze Čunek se před lety ukázalo, kam to vede, když si exekutiva žalobce osedlá. Nyní lze stále častěji zaslechnout varování, že i udidel zbavená veřejná obžaloba může napáchat ve společnosti škodu.

Ivo Ištvan, jehož podřízení nad kauzou Nagyová bdí, si navíc právě v rámci čunkiády kdysi vydobyl pověst zásadového žalobce, který neváhá kritizovat nepravosti nadřízených i za cenu vlastního odvolání.

Jeho tažení proti politické korupci v případě handrkování bývalých poslanců ODS o funkce v podnicích se státní účastí nebo právě nezdanění darů premiérovy přítelkyně však zavání až čímsi, co kdysi Chesterton nazval splašenými pravdami.

Ty totiž ve světě, který až na pár světců tvoří převážně větší či menší hříšníci, mohou napáchat více škody než leckteré lži.

Trestní zákon má zkrátka sloužit k potrestání zločinců – není to nástroj k vymýcení hříchu. Nebo ještě jinak. Potřebujeme jako sůl žalobce, kteří budou nekompromisně bojovat se zločinem. Bůh nás ale chraň před každým, kdo by chtěl nástroji trestního práva zgruntu napravit svět.