Článek
Strana nových obzorů prezidentky Pak Kun-hje po dvanácti letech ztratila většinu. I když jde o výsledky voleb ve vzdálené zemi, která je v úplně jiné situaci, poučné jsou i pro nás, protože ukazují, že se nevyplácí neposlouchat hlas lidu, jemuž je bližší košile než kabát.
Zdálo se, že poslední kroky a výhrůžky KLDR poženou Jihokorejce k tomu, aby vsadili opět na zavedenou Stranu nových obzorů, která zastává vůči KLDR tvrdý postoj. Jenomže hrozby nejsou ničím novým, každoroční pravidelné výhružky, že jih sežehnou plameny války, patří ke koloritu Pchjongjangu a působí už jako anachronismus.
Jihokorejci žijí technicky pořád ve válce, protože ani 73 let od skončení bojů nevystřídala příměří mírová smlouva, avšak žádné nové střety už nevypukly. Pro poválečnou generaci je pokračující válka bez bojů vlastně normální stav, jiný ani neznají. A žádný severokorejský útok nepamatují.
Pchjongjang sice neustále ukazuje svaly, pokračuje v testech jaderných zbraní a raket, ale prvotní šok, že má jadernou bombu, už pominul. Vždyť od té doby uplynulo víc než deset let. A nikdo ani neví, zda severokorejské zbraně skutečně představují reálnou hrozbu, zda KLDR dokázala zmenšit nálože, aby je mohla použít v hlavicích a zvládla-li technologii návratu balistických raket do atmosféry.
Některé milenecké páry se sice dál fotí u nejmodernějšího tanku vystaveného v Soulu a mnohé dokonce uzavírají sňatek v sále ve vojenském muzeu, jihokorejská společnost však stále méně žije ve stínu korejské války, který dál determinuje politiku Pchjongjangu.
Pro většinu obyvatel je to minulost, která zajímá především pamětníky. Rádi by se od ní oddělili a měli větší svobodu projevu.
Kvůli přetrvávajícímu válečnému stavu jsou omezovány protesty proti vládě a jejím krokům, cenzurují se internetové stránky s údajně podvratným obsahem. Levicové názory nedostávají skoro žádný prostor.
Jsou bohatí, ale nerostou
Společnost víc trápí jiné problémy než válka, která skončila příměřím v červenci 1953. Ekonomika sice přinesla v minulých dekádách výrazné zlepšení života, teď ale zadrhává, nezaměstnanost mladé generace je na 12,5 procenta, což je ve společnosti orientované na úspěch mimořádný problém.
Prezidentka Pak Kun-hje se sice snažila vyvolat dojem, že jako dcera diktátora Pak Čong-huiho, který stál za přerodem Koreje ze zaostalé zemědělské země v mocného ekonomického tygra, může opět nastartovat hospodářství, jenomže to se nepotvrdilo.
A všichni Korejci vidí problémy, které mělo Japonsko v posledních dvou třech dekádách, kdy se sice stalo jednou z nejbohatších zemí, ale dál už nerostlo. Rádi by si přitom nabytého bohatství užívali.
Z dálky mohou výsledky působit, jako by Jihokorejci podceňovali nebezpečí. Je ale třeba si uvědomit, že země má půlmiliónovou moderně vyzbrojenou armádu s 2500 tanky, 2700 obrněnými transportéry a 450 letadly. Na území jižní Koreje je 30 000 amerických vojáků.
Ve skutečnosti to ukazuje, že se Jihokorejci chtějí odpoutat od minulosti a řešit problémy, které je pálí víc. Je to poučení i pro nás, že se ani u vážných konfliktů nevyplácí politikům sázet na strašáky, zejména na ty staré, i když ten severokorejský je mnohem větší než komunistický u nás.
A platit to brzo může i u populistických protimigračních stran - pokud tedy žádní migranti nepřijdou. Ekonomika je prostě klíčová a košile je bližší než kabát.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.
Samozřejmě do té doby, než se ukáže, že hrozba byla reálná.