Článek
Sice se tím dobývá do otevřených dveří, protože zelená politika je vírou hlavního politického proudu, Evropské unie i nového amerického prezidenta, ale slibem nezarmoutíš a cílového roku 2050 se politicky nedožije.
Ponechme stranou milionkrát omílanou hrozbu globálního oteplování, na kterou nemají britské emise žádný vliv, a posuďme vyhlášenou „Zelenou průmyslovou revoluci”. Už v názvu je chyba. Průmyslová revoluce nevznikla nařízením vlády, nýbrž vynálezy a podnikatelskou aktivitou bez státních zásahů a dotací. Stát má podporovat vědecký výzkum a technický rozvoj, ale běda rozhodne-li se, kudy se má hospodářský rozvoj ubírat a bude dotovat podniky na předem vytýčené cestě.
Připomeňme si fiasko s biopalivy, podporou nafty nebo fluorescentních žárovek, jež zlikvidovala nedotovaná svítidla LED. Takový už je zákon nezamýšlených důsledků. Mnohonásobně to platí o nákladné a neúčinné politice obnovitelné energie (7 % světové produkce), škoda těch bilionů za posledních 40 let, alespoň zlomek měl jít do výzkumu.
Johnson plánuje výstavbu větrných mlýnů podél východního pobřeží Anglie, jež mají zvýšit kapacitu z dnešních 10 MW na 40 MW, ale plánované výdaje masivně podceňují náklady. Podle výpočtu jednoho profesora by zelená elektřina nahradila vytápění plynem a spalovací motory jen v případě, že by se třicetikilometrové zástupy větrníků podél východního pobřeží stavěly jeden za druhým až po špičku Skotska.
Celá britská energetická infrastruktura a rozvodné sítě by se musely přestavět a pro případ výpadků postavit náhradní, zřejmě plynové elektrárny. Majitelé domů s parkovacím místem by si museli pořídit speciální zásuvku (65 %) a jistič, ale co ti ostatní, kteří parkují na ulici? To by teprve městu vznikly náklady. Elektrifikace každého domu představuje 15–20 000 liber jen na pořízení tepelného čerpadla plus vedlejší náklady na elektrické sprchy a kuchyně. A tak by se dalo pokračovat.
Státní plánovači nepochybně vědí, že je plán nerealistický, náklady neúnosné, a přesto se rozhodli zakázat prodej klasických aut už od roku 2030, čili za pouhých deset let. Kolik lidí na elektroauta nebude mít? A do té doby mají emise klesnout o 55 %?
Kdyby se opravdu mělo v předpokládaném tempu pokračovat, tak by ostrovní říše musela zbankrotovat. Při stále vyšších dotacích do zelené energetiky (dnes 10 miliard liber ročně) a stále dražší elektřině je vychloubačné tvrzení, že „zelená revoluce” vytvoří 250 000 pracovních míst, nehorázná lež. Jak napsal bývalý ministr průmyslu Nigel Lawson, když vydělíme dotace a rozdíl v zákaznické ceně elektřiny, vyjde nám na každou zelenou pracovní příležitost 48 000 liber ročně, děsivé číslo.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
Likvidaci uhelných elektráren fandím, elektroauta ve městě vítám, zejména autobusy, ale ponechejme rozhodnutí trhu a občanům. Odkud pochází fanatismus zelené ideologie? Proč ta utopie, zákazy a plánování na úrovni dnešní techniky, co když ty větrné parky nahradí nějaký nový vynález, mluví se o miniaturních nukleárních reaktorech. Proč vůbec slibovat nulové emise, když víme, že nejsou ani nutné ani uskutečnitelné, ledaže by Johnson vynalezl letadla a lodě na baterie?